Feťačka - detektivní povídka
Feťačka
Hlídka městské policie se zastavila na Národní třídě, aby vypsala parkovací lístek a vložila ho za stěrač vozu, stojícího na chodníku. Oba strážníci se porozhlédli, jestli v nejbližším okolí nespatří ještě nějakého dalšího hříšníka, a když nespatřili nic, co by stálo za postih, tak se vydali dál směrem k Jungmanovu náměstí. Začalo drobně poprchávat, ale obloha už byla dost tmavá a dal se očekávat silný déšť.
„Projdeme Františkánskou zahradou a schováme se v pasáži Světozoru,“ řekl starší z dvojice.
Mladší kývl hlavou a mlčky následoval svého kolegu.
Když vešli do parku skrývajícího se v prostoru ukrytého mezi domy, náhle si mladší z hlídky všiml postavy ležící na trávníku. Okolo spěchající lidé si jí nevšímali, na něco takového byli v tomto parku zkrátka zvyklí.
„Hele, támhle někdo leží. Neměli bysme se tam podívat?“
„Vykašli se na to, to bude ňákej houmelesák. Na toho nemám teď náladu.“
„Ne, to vypadá na nějakou holku.“
„Tak je to feťačka, nech ji bejt. Nikomu tu neubližuje.“
„Ne, počkej. Pojď se tam podívat. Vypadá to, že se nehejbe.“
„Ty se navotravuješ. Tak asi spí.“
Když přišli blíž, zjistili, že nespí. Byla mrtvá. Starší z dvojice mírně pobledl.
„Co budeme dělat?“
„Co asi. Zavoláme stáťáky.“ Vzal do ruky vysílačku a zavolal na operační středisko, aby celou věc nahlásil.
K dešti zatím stále nedošlo. Spadlo sice pár kapek, ale nepršelo. Spíše bylo dusno. Na trávníku ležela mladá dívka a její tvář nebyla vůbec krásná, jak možná kdysi bývala. Nejen že byla opuchlá, ale teď už nabývala šedomodrého nádechu. Náhle se nad jejím tělem začaly prohánět mouchy. Nejdřív sem tam nějaká, po chvíli jich ale přibývalo. Operační strážníkům po chvíli přes vysílačku oznámil, brzký příjezd policie a záchranky. Tady už nebylo koho zachraňovat. Ta mladá holka už se neprobere.
Na místo dorazili detektivové z pražské kriminální služby. Přivezli s sebou i doktora, který měl za úkol ohledání mrtvoly, i technika, jenž pořizoval dokumentaci. Doktor po chvíli vstal a šel k černovlasému, nakrátko střiženému detektivovi v civilu, který se prohrabával mírně prošedivělou bradkou a uhlazoval knírek.
„Není mrtvá dlouho, nanejvýš tak hodinu, i když v tomhle dusnu…? No v každém případě na první pohled nejsou žádné známky cizího zavinění, ale to ukáže až pitva.“
„No jasně. A příčina?“ zeptal se nadporučík Saxl.
„Drogy. To je jasný. Vždyť je rozpíchaná jak cedník. Nemám pravdu doktore?“ vložil se do řeči detektivův mladší kolega, stejně na krátko ostříhaný o půl hlavy menší, mírně zarostlý, poručík Krejdl.
„No vypadá to tak, ale…“
„Já vím. Až po pitvě.“ Mávl rukou Krejdl.
„Takže, jestli pitva neukáže nic jiného, tak to budeme moct hned uzavřít,“ shrnul to Saxl.
„Dám vám vědět, jakmile budu vědět víc. Chcete se tu ještě porozhlídnout, nebo ji už maj odvézt?“ Zeptal se doktor.
„Já se tu ještě mrknu. Minimálně po stříkačce. Tu musí mít u sebe, ne?“
„Taky si to mohla píchnout támhle na hajzlech, pak vyšla ven a tady to s ní seklo,“ naznačil možnou hypotézu Krejdl.
„Správně. To by taky byla možnost. Tak se tam jdi Pepčo podívat, jo.“
„Ty vole, že já nedržel hubu,“ mávl rukou Krejdl a odešel směrem k veřejným toaletám.
Nadporučík Saxl ťuká do počítače hlášení, když do dveří vrazí jeho mladší kolega s velkou obálkou v ruce.
„Nazdar Petře. Nesu tu pitevní zprávu. No, tu feťačku od Františkánů.“
„Jóó. A co? Je tam něco zajímavýho?“ zvedl hlavu Saxl.
„No ani ne. V podstatě to můžem uzavřít. Příčinou smrti je jednoznačně předávkování. Smrtelnou dávku si píchla do boku pod žebra.“
„To je divný místo.“
„No v každým případě to technicky možný je.“
„A ostatní vpichy?“
„Ty měla všude po těle. I když to už nebyly jenom vpichy, to byly spíš boláky, který už se jí slejvaly do jedný takový hodně vošklivý hnisavý mapy. Chceš si prohlídnout fotky?“
„Já jsem chtěl jít za chvíli na jídlo, tak snad ani ne.“
„No to by ti nechutnalo hezky dlouho. Já jsem si je prohlížel a snad radši bych šel na pivo a na panáka.“
„Dobrý tak to uzavřem. Napíšeš to? “
„No, ale já chtěl jít na to pivo.“
„Jo to máš hned. Já to taky doťukám a pudem k Templářům.“
Krejdl zasedl na druhou stranu stolu, otevřel v počítači příslušnou složku, zapálil si cigaretu, zhluboka si potáhl a dal se do psaní. V tom začal zvonit telefon. Saxl se po něm natáhl a zvedl ho.
„Slyšim.“
„Čau. Tady nadporučík Král. Drogovka.“
„No nazdár. My jsme se už někde viděli. Tobě řikaj King, ne?“
„Jo, dělali jsme spolu ňákej zátah na Republice. Teda my dělali zátah a vám jsme tam chytli drbana, co měl na triku elpíčko.“
„Jo, jasně. Už se mi to vybavuje. A co byste vod nás potřebovali? Teď zrovna uzavíráme jednu vaší klientku.“
„No. Vo tu mi právě jde.“
„Cože? Ta je jasná. Přefikla to. Tam není co řešit.“
„Právě že je.“
„To byla vaše zájmová osoba? Hele, ale i pitva potvrdila předávkování.“
„No to je možný. Jenže my máme informace o tom, že jí sejmuli.“
„Ty vole, to není možný. My tam všechno prohledali. I blízký hajzly. Nic na to neukazuje.“
„Hele já vás přece neobviňuju, že byste něco zanedbali, ale máme prostě hlášku, že jí sejmuli. Našli jste stříkačku?“
„No to ne. Tu jsme samozřejmě hledali, ale kdo ví kde si to píchla, než došla do toho parku.“
„No jasně. Jenže vona byla naše práskačka. A zřejmě to někdo zjistil.“
„Hele, ale to jsou jenom dohady. Pro nás je to uzavřený a jestli vy máte ňáký hlášky od dalších nedůvěryhodnejch osob, jako jsou další feťáci, jako byla vona.... Tak jedině, že byste si to vod nás přebrali.“
„No, to je přesně to, o co mi jde. Akorát, že vy to nesmíte uzavřít úplně. Napište žádost, abychom si vyšetřování přebrali a vy že budete na tom spolupracovali, jestliže se prokáže, že tam bylo cizí zavinění.“
„A jak to chceš prokázat?“
„Já ti zejtra dodám podepsanou svědeckou výpověď. O.K.?“
„Ty máš svědka?! To by byl úplně jinej případ.“
„Hele klid. Já ho zatím nemám, ale zejtra budeš mít jeho výpověď na stole. Jasný?“
„Jo. O.K.“ položil Saxl telefon „Pepo, tak se na to dneska vyser. Všechno bude jinak.“
„No já něco slyšel. Vo co jde?“
„Pojď, dem na to pivo. Já ti budu vyprávět. Budem na tom dělat s protidrogovou centrálou.“
„Vstávej ty bejku. Musíme do práce,“ strhnul Saxl deku z kolegy spícího u něj v bytě na gauči v obýváku. „Tady to vypadá,“ zhodnotil zároveň nepořádek, který tu po nich večer zůstal. Po zavíračce v hostinci U templáře se vydali k Saxlovi do bytu, aby spolu ještě pokecali a doma pak ztrestali ještě láhev whisky. Popelník přetékal nedopalky a na stole bylo sklenic, jak kdyby tu večer popíjelo nejméně třikrát tolik lidí. Saxl otevřel okno, aby se alespoň trochu vyvětralo. Pepa se pomalu posadil a zanaříkal, jak je mu špatně a bolí ho hlava. Vrávoravým krokem pak došel do kuchyně, kde si Saxl už naléval sklenici rajčatové šťávy. Nabídl mu taky, ale ten odmítl a radši se obsloužil sám. Z velké láhve minerálky naráz upil alespoň polovinu.
„Ty vole, to byla žízeň. Co budeme dělat?“
„No, to je to nejhorší. My budeme muset jet do práce. Dneska máme sraz s Kingem. To je ten z drogovky. Chce nám ukázat nějaký obrázky a vyměnit si informace. To víš po telefonu to nejde. Taky nás chtěl seznámit s nějakejma lidma z okruhu tý mrtvý.“
„S feťákama, jo? No to bude senzace.“
„Jak tak na tebe koukám, dneska mezi ně zapadneš,“ zasmál se Petr.
„Vole!“ strčil do něj Pepa, který skutečně vypadal poněkud zbědovaně. Tričko, ve kterém usnul, měl pěkně pomuchlané a jeho již alespoň dva týdny neholená tvář už také volala po údržbě.
Služební vůz kriminální služby policie v civilních barvách zastavil před jednou dejvickou vilou.
„Tak jsme na místě,“ oznámil Saxl.
„Cože. Tady voni sídlej, jo? Tak to bych neřekl,“ podivil se Krejdl při pohledu na vilu ve čtvrti ambasád, která ani vzdáleně nepřipomínala, že by zde sídlila protidrogová centrála.
Saxl zamkl auto a mobilem zavolal na číslo nadporučíka Krále. Ten se za chvíli se objevil ve dveřích vily. Udělaný pětatřicetiletý muž, vlasy na ježka, na sobě džíny a koženou bundu. Přivítal je širokým úsměvem a pevným stiskem ruky. Během pár prvních vět zjistili, jak je upovídaný a hlučný. Zavedl je dovnitř a představil člověku sloužícímu u vchodu a pak je vzal do prvního patra. Tam je na chodbě požádal, aby se posadili a chvilku na něj počkali. Krejdl se posadil, zatímco Saxl hleděl z okna. Okamžitě ho napadlo, jak strategické tohle místo je. Z okna bylo dobře vidět na všechny přístupové ulice v tomto směru. Nepochyboval, že na druhé straně budovy je stejný rozhled po okolí.
Stále se nic nedělo. Král se asi zdržel. Saxl koukl na hodinky. Už tady čekali dobrých patnáct minut,když se z přízemí se ozvaly kroky. Do poschodí vystoupala podivná postava s dlouhými umaštěnými vlasy v dlouhém tramvajáckém kabátě. Saxla zaregistrovala, ale nevšímala si ho. Její pozornost upoutal klimbající Krejdl schoulený do sebe na lavici. Individum přišlo blíž a chvíli na něj koukalo. Pak pohlédlo na Saxla a zpět na spícího Krejdla, kterému zničeho nic koplo do nohou. Krejdl ztratil rovnováhu a sesouval se z lavice. Okamžitě se probral, když ho podivná postava uchopila pod krkem a zdvihla do výšky, aby s ním zase praštila o lavici. „Co ty svině! Ty tu budeš chrápat, jo?! Já ti dám tady chrápat!“ křičel tramvaják. Krejdl sice zíral, co se to děje, ale už se probral natolik, aby se začal bránit, jenže tramvaják ho držel celkem pevně. Saxl neváhal a skočil po něm. V té samé chvíli se otevřely dveře a z nich vyběhl nadporučík Král ještě s jedním kolegou. Král vykřikl na tramvajáka, aby toho nechal. A pak se oba nově příchozí začali hrozně smát. Saxl s Krejdlem koukali chvíli na sebe a chvíli na ně a nechápali co se děje. Brzy jim to všechno vysvětlili. Tramvaják totiž patřil k protidrogovce a Krejdla pokládal za zadrženého. To už se smál i Saxl, vždyť prý to ráno Krejdlovi říkal. Pouze Pepa z toho neměl ten pravý požitek. Tramvaják ho vzal kolem ramen, omluvil se mu a hned vyprávěl, ať si z toho nic nedělá, že jemu se to stává podstatně častěji: „Víš, kolikrát mě už chtěli sebrat místňáci? Párkrát jsem kvůli akci, abych se neprozradil, musel k nim do auta a voni mě vzali eště pendrekem do žeber. No pak čuměli, když jsem jim v autě ukázal placku. Tak dobrý?“
Krejdl se pousmál a podal mu ruku. „Já se tak lek, že když si mě držel pod krkem, tak jsem se nedokázal bránit.“
„Tak pojďte dál,“ pozval je Král, který se stále ještě hlučně smál.
„Takže především. Co víme my,“ začal Král společnou poradu. „Ta mrtvá se jmenuje Květa Holešová. Známá spíš jako Kytka. Bylo jí pětadvacet. Fetovala nejmíň pět let. Párkrát měla snahu toho nechat, ale vždycky do toho spadla znova. Jednou seděla za přepadení. To když se svým frajerem potřebovali na fet. Tenkrát nebylo těžký je dopadnout. V podstatě je dostali místňáci asi dvě hodiny po činu vo dva bloky dál ve sklepě pěkně sjetý. Ten její kluk dostal vo něco víc, a tak vylez teprve nedávno. Je to tak půl roku. Zrovna měla jeden z těch pokusů abstinovat, ale z radosti se sjeli voba a byla v tom zase. V době, kdy vylezla, měla ještě jeden malér. Byla nafedrovaná perníkem a rozbila výlohu. Mohli jsme ji rovnou strčit zpátky do basy, ale vona byla v jedný věci úžasná.“
„Prosim tě v čem může bejt takováhle existence úžasná. Dyť to musela bejt chodící mrtvola eště dřív, než zhebla dovopravdy,“ zareagoval Krejdl.
„To máš možná pravdu. Taky jsme si z ní často dělali srandu, že je hodně zvadlá kytka, ale vona se uměla dostat i mezi ty jejich bosse. Měla mezi feťákama i dealerama dost dobrý kontakty a to bylo to, co jsme potřebovali. Takže jsme ji nezavřeli a vona nám za to chodila práskat. Dostala za to občas ňákou kačku a tak byla spokojená. Ňáký výčitky, to ona neřešila. Stejně měla už mozek na sračky, ale dokázala ještě udržet informaci, než nám ji řekla.“
„A jak se jmenuje ten její frajer?“ zeptal se Saxl.
„Správná otázka. Řikaj mu Felix. Jmenuje se Martin Jablůnek, ale než začal s fetováním, tak prej hrál dost dobře na saxofon. Samozřejmě, že jsme ho začali okamžitě hledat. Projeli jsme to jejich doupě v jednom baráku na Žižkově, kde se zdržovali. Ale zavřela se po něm voda. Nikdo o něm nic neví.“
„Kingu!“ vstrčila do dveří kudrnatou hlavu jedna z jejich kolegyň, a Krejdlovi se hned blesklo v očích, „na šestce maj místňáci v parádě nějakýho feťáka, kterej chtěl ukráct auto. Prej ale něco ví vo Felixovi.“
„Tak jim vyřiď, že tam jedem.“ Pak se otočil na kriminalisty. „Sory, máme teď nějakou práci. Jestli nám dá nějakej tip, tak vám dáme vědět,.“
.
Zhruba o dvě hodiny později King Saxla mobilem přizval k zátahu v jednom žižkovském bytě s tím, že tam určitě pro ně něco bude. Saxlovi se sice moc nechtělo po tom, jak je odpoledne odbyli, na druhou stranu ale jako by tušil, že ani oni ještě neřekli poslední slovo.
Setkali se před domem, který přes všeobecné zlepšování životní úrovně zřejmě zůstal zapomenut. Jeho fasáda vesele opadávala a smrad se šířil do okolí. Odpadky se válely nejen před domem, ale i v přízemí to vypadalo, jakoby obyvatelé neměli popelnice. Na chodníku před ním si hrála malá cikáňata a nevěnovala shluku policistů pozornost.
Došli do druhého patra. Tam zakuklení policisté ze zásahovky zabouchali na dveře. Když jim nikdo nehodlal otevřít, vyrazili dveře a vtrhli dovnitř. Po chvíli, kdy zásahovka zpacifikovala obyvatele bytu, vstoupili i policisté v civilu. Na zemi leželo asi deset osob. Na první pohled se jednalo o feťáky. Špinavé oblečení, špinavé, mastné vlasy, nepřítomné pohledy. Jakoby nechápali co se děje. Spíš ani netušili, že se vůbec něco děje. Byli prakticky mimo. Každý vstřebával svou dávku.
„Hele tady je ještě jeden pokoj a je zamčenej. Mám to vyrazit?“ ozval se najednou jeden ze zakuklených policistů.
Král mu souhlasně pokynul. Zakuklenec vyrazil dveře.
„A do prdele! Pojďte sem. Honem.“
Z právě otevřené místnosti se v první chvíli vyvalil hrozný zápach. Zkušeným kriminalistům bylo okamžitě jasné, co tam najdou. Na posteli ležel mrtvý mladý muž.
„Tak, a máte případ. To je pro vás, když má díru v hlavě, ne?“ sdělil lakonicky Král.
„Ty víš, o koho jde, že jo?“ zeptal se Saxl.
„Jo, jasně. To je Felix,“ kolega z protidrogovky hned objasnil, o koho se jedná.
„Je ti jasný, že nám všechno neříkaj?“ postěžoval si Saxl Krejdlovi, když byli sami ve služebním voze.
„No, mně je to jasný, ale co to na nás hrajou? Vždyť nám jde o stejnou věc, ne?“
„To možná jo, ale každý máme jiné prostředky a trochu jiné zájmy.“
„Jak to myslíš?“
„No, jim jde o drogy, o dealery. Jim nejde o pachatele vraždy. Pro ně je mrtvola Felixe jen vyřešením jednoho z problémů. Byl to hajzl, tak je po něm. Pro ně je to jeden z mnoha, který, když chcípnou, tak je jen dobře. Ale my musíme hledat vraha.“
„Tak ty si myslíš, že by jim bylo jedno, že ho někdo sejmul?“
„Jo to si myslím.“
„Ale vždyť ten, kdo ho sejmul, je zároveň ten, kdo měl zájem na smrti tý Kytky, ne? To znamená, ten kdo jim ty drogy dodával. Takže i člověk, kterýho chce dostat protidrogovka?“
„To máš asi pravdu, ale víš co je na tom nejlepší? Že jediný svědky, který v tuhle chvíli máme a který můžeme vyslechnout, je ta banda feťáků, co se před chvílí váleli na zemi v tom bytě a prakticky vůbec netušili, co se tam děje.“
.
Když proběhly výslechy zadržených feťáků, bylo jasné oběma kriminalistům, že s případem zavražděného Felixe prakticky nehnuli. Následovala krátká porada u náčelníka kriminálky majora Hajnuka, který z toho také nebyl moc nadšen, ale přislíbil jim pomoc. A zhruba o dvě hodiny později skutečně volal Saxlovi.
„Petře, něco se mi přece jen podařilo zjistit. Není to sice oficiální, budete si muset něco vymyslet, ale zkuste vyslechnout Pavla Majera z efedrinky v Roztokách. Prej má máslo na hlavě a hlavně zřejmě bude za únikem efedrinu k feťákům.“
„Ale to šlápnem do cestičky, kterou si hlídaj chlapi z vily.“
„Já vím. Protidrogovka z toho nebude nadšená, ale pokud máte s tím případem hnout a oni vám pomoci nehodlají, tak jiná možnost není.“
„Od koho to máte náčelníku, to nám asi neřeknete, co?“
„Hele Petře, ber to tak, že tě prostě něco napadlo a tak si to zkusil. Ostatně to můžeš použít jako báchorku i pro něj, ale nechtěj po mě víc. Prostě zkus se zeptat tohohle člověka. Když budeš volit vhodný otázky, tak z toho může něco bejt.“
„A když se zeptám špatně?“
„Tak tenhle případ můžeš zahrabat. A já ti budu nadávat, že jsi neschopnej.“
„Tak díky šéfe. Pokusím se to nezkazit.“
Saxl se rozhodl nejprve člověka z efedrinky sledovat, než ho vyslechne. A tak se s Krejdlem vydali do Roztok. Sledovali ho několik dní a zjistili, že bydlí v nedalekých Libčicích a chodí do restaurace Na rozcestí, kde se schází s partou místních. Jeden z nich pracoval v Praze. Dokonce přímo na Žižkově, několik ulic od domu, kde dělali razii. Bylo to podezřelé, ale moc jednoduché. V každém případě to museli prověřit. Jednoho večera, když seděli v libčické restauraci, zpozoroval Saxl, jak z kuchyně k výčepu vyšel kuchař a dal si malé pivo. Oblečen byl v čistě bílém, ale Saxl v něm poznal svého dávného kamaráda Martina Bílka.
„Nazdar Martine,“ oslovil ho nadšeně, jako prima člověka, kterého dlouhá léta neviděl.
„Čáu. Co tu děláš?“ odpověděl stejně nadšeně Martin. „Eště děláš u...“
„Počkej,“ přerušil ho Petr. Já tady mám nějakou práci. A kdybys řekl nahlas, kde já to ještě dělám, tak bych mohl jet rovnou domu, jestli mi rozumíš.“
„Jo, jasně. Ale je to let, co jsme se neviděli! Škoda, že si nenajdeš někdy čas zajet jen tak.“
„Martine, já ti slibuju, když se mi podaří rozmotat to, co mám teď v práci, tak si udělám alespoň týden dovolenou a pak to oslavíme a všechno za ta léta probereme. A hlavně dáme zase kulébr. Po tom, jak jsme vždycky hodiny hráli, se mi fakt stejská. Od té doby jsem to snad ani nehrál. Ono mě to s jinými lidmi snad ani nebaví. Ale jedna věc mě teď napadla. Ty bys mi mohl hodně pomoci. Co kdybychom, až tu skončíš, přeci jen trochu pokecali?“
„No jasně. Jestli ti můžu nějak pomoct, tak určitě rád..“
Pak ještě Petr zavolal na služebnu a dohodl sledování člověka, který dělal na Žižkově.
Člověk pracující na Žižkově se ukázal úplně mimo jejich zájem. Zřejmě trochu okrádal svého zaměstnavatele, ale pro zájmy Saxla s Krejdlem to nebylo. Mnohem zajímavější byla výpověď jedné ze slečen, které byly zadrženy v tom feťáckém doupěti. Asi po týdnu totiž přišla sama do Bartolomějské a ptala se po Krejdlovi. Byla poměrně hezká, dlouhé, mírně vlnité černé vlasy, bledá pleť. Během rozhovoru s ní si Krejdl uvědomil, že ona není zas tak mimo. Chodila do té party hlavně kvůli Felixovi. To Krejdla zprvu překvapilo, neboť podle jejich informací chodil Felix s Kytkou, tedy z Květou. Martina, jak se dívka jmenovala, mu v tom udělala trochu jasněji. „Jo, von chodil původně s Kytkou, ale vod tý doby, co začala donášet vám, tak se pohádali a on se na ní vykašlal.“
„Počkej, jak víš, že Kytka donášela?“ zeptal se Krejdl.
„No já je slyšela se hádat,“ odpověděla, aniž tušila, jak zásadní to může být zpráva pro kriminálku.
„Tak mi teď vyprávěj, pokud možno co nejpřesněji, co si slyšela,“ vyzval jí Krejdl.
„No já už si to zas tak nepamatuju...“
„To nevadí. Řekni, co si vzpomeneš.“
„No jednou jsme byli takhle u Felixe v bytě. I s Kytkou, ale Felix tam nebyl. Ten přišel pozdě v noci a hned vyjel po Kytce. Řval na ní, že je kráva a co si myslí, že dělá. Já nevěděla co se mu stalo a Kytka byla trochu sjetá, takže se mu začala smát do očí. To Felixe pěkně naštvalo a tak jí dal pár facek, jenže vona se mu stejně furt smála. Tak jí chytl a zatáhl do pokoje,“ v tu chvíli Martině hlas trochu poklesl a oči jí sklouzly k zemi.
„Myslíš do pokoje, kde jsme ho našli, viď,“ pochopil Krejdl.
„Jo.“
„Tak prosím tě povídej. Co jsi ještě slyšela.“
„No něco jako, že je blbá, když dává echa chlupatejm. To jako bengum, teda policajtum...“
„Jo, já vím, pokračuj.“
„No a vona mu říkala, že už jí to stejně nebaví a že benga jí aspoň zaplatěj další fet.“
„Co už jí nebaví?“ zeptal se Krejdl.
„No, když to já taky vlastně nevim. Jednou jí nebavila parta, jednou už chtěla skončit s fetem. Někdy dokonce říkala, že už jí nebaví žít a že to tady na tom světě už zabalí. Vono jí vlastně nebavilo poslední dobou už nic.“
„Tak povídej dál“ vyzval jí opět poručík.
„No a Felix říkal, že za tohle ji Mára zabije, a nebo....,“ odmlčela se.
„Co nebo?“
„Nebo, že to udělá sám,“ řekla smutně, jako by až v tuhle chvíli vytušila, že by to skutečně mohl udělat on.
„Jak je dlouho, co si vyslechla tenhle hovor?“
„Asi čtrnáct dní.“
„Takže Kytku zabil Felix nebo nějaký Mára?“ Zapřemýšlel nahlas Pepa.
Dívka jen zamrkala očima a pak je opět sklopila k zemi.
„Ty víš, kdo je Mára?“ znovu ji vyzval Krejdl a snažil se, aby na hlase nebylo znát, jak strašně ho zajímá právě toto.
„No moc ne. Já vím akorát, že od něj sháněl Felix perník nebo Háčko. Taky pro něj občas něco obstarával...“
„Co?“
„No, nějaký léky nebo starožitnosti.“
„Cože? Starožitnosti?“ podivil se policista.
„No, já jsem byla jednou s Felixem v jednom kostele a on tam pak vyřízl nějakej obraz a říkal, že z něj bude mít Mára radost a že bude Háčka co si budem přát.
„Kde a kdy to bylo?“
„To já už fakt nevím. Někde kousek za Prahou. Jeli jsme tam normálně autobusem z Roztyl.“
Krejdl zvedl telefon a zavolal kolegovi, který má na starosti krádeže starožitností a vykrádačky hradů a kostelů. Ten mu potvrdil, že zhruba před měsícem byl dost amatérsky odcizen obraz svatého Ondřeje v kostele pojmenovaném po tomto světci, asi 30 km od Prahy.
„Hele, a máte někoho podezřelého? Neřiká ti něco jméno Mára?“
„Človeče, to mi něco říká, ale tohle byla fakt amatéřina. Ale podezření máme na chlápka, kterej by za tím mohl stát. Ten se jmenuje Lumír Machek. A když o tom tak přemejšlím, tak máš pradvu. Někteří svědci o něm mluvili jako o Márovi. Vypadá to, že pro něj kradou jiní, zatímco on pak obstarává prodej do zahraničí. Jenže v tom je jeden problém. My mu to nemůžeme dokázat, protože nemáme jedinýho člověka, kterej pro něj krade.“
„No, nerad bych se mýlil, ale možná jednoho člověka, kterej pro něj dělal, aniž by o tom věděl, mám právě v kanceláři. Ještě musím něco prověřit a pak bysme se s tebou spojili. Jen mi dej ještě adresu toho Lumíra. Je dost dobře možný, že se totiž jedná o tu samou osobu,“ dodal Krejdl.
Saxl se posadil do křesla v bytě svého kamaráda Martina Bílka. Byt byl zařízený střízlivě prakticky a zároveň vkusně a upraveně, jak se na starého mládence slušelo. Hostitel nabídl Petrovi vychlazené pivko a ten s povděkem přijal, jednak protože měl žízeň a taky aby se atmosféra co nejvíce uvolnila. Aby mu Martin pověděl co ví a nebral to zároveň jako výslech nebo, nedej bože, udání.
„Tak na zdraví a povídej. Něco mi říká, že už pro mě máš nějakou dobrou zprávu,“ vyzval ho Petr.
„Tak jestli je dobrá, nebo špatná, to já těžko posoudím. V každým případě mě to zjištění zase vzalo další iluze o lidech kolem nás. Tebe to ale asi spíš potěší.“
„Povídej. Co víš?“
„No tak teda dobrá. Poslouchej co jsem se dozvěděl. A ani mi to nedalo tolik práce. Stačilo něco zaslechnout a pak už ťuknout na ty správný lidi.“
„Jsem napnutej,“ pobídl ho Saxl, napil se a zalovil v krabičce, aby si zapálil cigaretu.
„No tak přímo tady v Libčicích bydlí jeden velkej podnikatel. Jmenuje se Lumír Machek. Mimo jiný taky sponzoruje místní fotbalovej klub, i když nikdo pořádně neví v čem vlastně podniká. Ofiko prej s realitama. Jinej zas tvrdí, že půjčuje prachy. Teď navíc, co jsem se dozvěděl, je dost pravděpodobný, že má nějaký kšefty taky s feťákama, kamarádí se s ním taky mimo jiné Pavel Majer, což je taková podivná Libčická figurka, o který se určitě dočteš ve vašich trestních rejstřících a v současný době dělá v efedrince v Roztokách. No a co jsem ještě zjistil, tak prej se zajímá taky o umění.“
„O umění? Jak to myslíš konkrétně?“ potřeboval Saxl upřesnit.
„No prej obrazy a starožitnosti. Jeden můj kámoš s nim jednou chlastal a ve tři ráno prej skončili u něj doma. Podle něj se dost chlubil, co všechno má a že Němčouři za to platěj zlatem a tady se toho válí a nikdo neví co je to za poklad.“
„Teda Martine. Jestli je to pravda, tak si mi vážně strašně moc pomohl.“
„No, Petře, já přece nemám důvod si něco vymejšlet. A navíc jsem to udělal pro tebe jako pro kámoše. Pro nikoho jinýho bych to neudělal. To doufám chápeš?“
Když Petr Saxl vyprávěl Pepovi Krejdlovi, co zjistil, a ten mu naopak sdělil své poznatky, začal tušit, že jsou na správné cestě.
U náčelníka majora Hajnuka, který si ho nechal zavolat do kanceláře, byl totiž i nadporučík Král z drogovky a netvářil se zrovna přátelsky. Petr si ho změřil pohledem a zeptal se předpisově náčelníka o co jde.
„Hele, nech si ty oficiality, Petře, a řekni mi, jestli je pravda, že se pletete tady protidrogové centrále do práce?“ vyzval ho major na oko přísně.
„Tak o tom nic nevím. My děláme svojí práci a tou je vyšetřování vraždy.“
„Pokud vím, tak jste nám tu vraždu od Františkánů předali, ne?“ vložil se do řeči Král.
„Pokud já vím,“ nedal se Saxl, „tak my nevyšetřujeme tu vraždu feťačky od Františkánů, ale vraždu Felixe. A sám jsi říkal, když jsme ho společně našli, že ten s dírou v hlavě, to je naše práce.“
„No tak jestli je to tak,“ vložil se mezi ně opět major, „tak se musím Saxla zastat, to má pravdu. V čem je tedy problém?“
„Petře,“ znovu spustil Král, „nechali jste sledovat Majera a Machka?“
„Jo to je pravda. Podle našich zjištění totiž tihle dva mají s tou vraždou něco společnýho,“ odpověděl Saxl.
„Jenže my na těhle dvou a samozřejmě i na celé skupině dalších lidí děláme už tři roky,“ skoro vykřikl Král.
„Pokud já vím, tak o ně má zájem taky organizovanej zločin, kvůli vykrádačkám hradů a kostelů a prodeji kradenejch starožitností do ciziny,“ kontroval Saxl.
„Tak dost. Hádat se mi tu nebudete. Jestli je to tak, jak říká Petr, tak je tu hlavně společnej zájem už konečně zakroutit krkem tomu drbanovi a poslat ho do chládku. Je to snad společnej zájem nás všech, ne?“ zastavil jejich při major Hajnuk a oba nadporučíci přikývli.
Po chvíli ticha a přemýšlení promluvil Král: „Mám návrh Petře.“
„Jakej?“
„Zařídím, abyste dostali Felixova vraha a vy za to stáhnete svoje sledovačky. Jinak Machka akorát vyplašíte a nám se celý tři roky práce zboří jak domeček z karet.“
„Nojo, ale podle toho, co jsem zjistil, nejspíš právě Machek je objednatelem těch vražd. Co ty si o tom myslíš?“
„Jo. To s tebou souhlasím.“
„Navíc bez něj nebudu mít dostatek důkazů, abych toho vraha dostal do krimu.“
„Můžu ti slíbit, že důkazy mít budeš. A taky ti můžu slíbit, když mi to nepokazíte, že ani Machek spravedlivýmu trestu neujde,“ zakončil Král svou nabídku.
„No já to pokládám za slušný návrh pro další spolupráci, ne? Co ty na to Petře?“ shrnul diskusi náčelník major Hajnuk.
„Tak O.K.“ přitakal i Saxl a podal Královi ruku na usmířenou, „ale mám ještě jeden dotaz. Spíš jenom pro upřenění. Machek se jmenuje Lumír. Víš o tom, že by měl nějakou přezdívku?“
„Jo jasně. Všichni ho znaj pod jménem Mára.“
„Takže je to von. Výrobce a dealer drog, překupník starožitností a nejspíš objednatel minimálně dvou vražd. Lumír Machek, alias Mára“ shrnul Saxl.
„Přesně tak,“ pokynul Král.
„Tak co, jaký to bylo včera s tou tvou perníkovou královnou?“ zasmál se Saxl svému vtipu, když ráno nastoupil ke Krejdlovi do služebního vozu.
„Hele, nech si tyhle blbý vtipy.“
„No ale byl jsi včera s ní, ne?“
„Jednak se jmenuje Martina a ...“
„A druhak už nefetuje, protože jsi ji přivedl na víru pravou,“ znovu se zasmál Saxl.
„Ty si fakt vůl. A já myslel, že jsi kamarád. A co že máš tak dobrou náladu po ránu?“ zeptal se Pepa.
„Ale, volal mi Král, že dneska by se to mělo konečně dořešit s tou vraždou Felixe.“
„Jo tak to sem fakt zvědavej. Já mám totiž furt takovej divnej pocit, že nás vojebou.“
„To snad ne. Slíbil mi to před naším náčelníkem. No a co ty, tak povídej.“
„No byli jsme spolu. Ona se do mě snad zamilovala. Ale hlavně seká latinu. Už má práci, je čistá...“
„Teď jde jen o to, jak dlouho jí to vydrží. Znáš to?“
„No vona spíš jen tak experimentovala. Tak snad...,“ přerušila je vysílačka. Saxl zvedl mluvítko a zmáčkl tlačítko příjmu.
„113 slyším Alfo.“
„Máte jet do Libčic nad Vltavou, sídliště pod Saharou. Je tam zastřelený sebevrah.“
„No počkej, a co my s tím. To si snad udělají místní, ne?“
„Prej vám na něm záleží. Podle všeho se totiž jedná o Pavla Majera.“
„Ty vole,“ téměř vykřikli oba policisté.
Když přijeli na udanou adresu, bylo kolem domu i v něm samozřejmě dost rušno. Několik policejních vozů, sanitka, dav čumilů a dva pohřebáci opření znuděně o svůj vůz a čekající na to, až jim konečně dovolí přepravit mrtvolu do Prahy na soudní. Netušili, že tu vlastně čekají tak dlouho hlavně kvůli těmto dvěma chlapíkům v kožených bundách. Ti vyběhli po schodišti panelákového domu a vešli do otevřených dveří bytu Pavla Majera. I tady v tom malém bytě bylo trochu přelidněno. Policisté v uniformách i v civilu, technici, fotící ze židle spadlé zhroucené tělo Pavla Majera i jeho bezprostřední okolí. Na stole ležel list papíru. Trochu byl zacákaný krůpějemi krve. Kromě toho ale obsahoval také doznání k vraždě Felixe a krádežím obrazů. Závěrem stálo zmínění o zkurveném životě, který už nemá cenu.
Když vyšli ven a zapálili si cigaretu, bylo na Saxlovi znát, jak je vzteky bez sebe. Našel v telefonu číslo nadporučíka Krále z drogovky a zavolal mu.
„Čau, tady Petr. Kriminálka...,“ začal nasupeně.
„Nazdár!! Tak už jste ho našli, jo?“ ozvalo se naopak poměrně spokojeně ze sluchátka.
„Ty vole, co to má bejt za šaškárnu? To je jako vaše práce? To jako mám bejt spokojenej, že si mi ho nechal mrtvýho? Hlavně když jste úspěšný vy vod Goga, co?“ chrlil ze sebe Saxl naštvaně.
„Si snad děláš prdel, ne? To si jako vážně myslíš?“ ozvalo se nechápavě až uraženě.
„No tak mi prosím tě vysvětli, po tom, co si mi slíbil včera, co si o tom mám myslet. Měl jsem si dneska pro něj dojet, abych ho mohl zabásnout. A on tu zatím ten ksindl leží držkou ve vlastní krvi?“
„Hele klid, jo. Já tě v žádným případě nepodrazil. Fakt nemůžeme za to, že ten ksindl, jak říkáš, vám takhle proklouzl a místo basy zvolil onen svět. Včera večer jsme museli provést okamžitou akci. Nebyla možnost - a vlastně jsem ani nesměl – tě o tom informovat. Byla to bleskovka. Museli jsme prostě sbalit toho šmejda Machka. S ním bylo současně pozatýkáno dalších deset lidí. Máme celou partu. Jedinej, koho jsme vynechali, byl Majer. Takže buď se lekl, že bude podezřelej, že něco vykecal, a bál se svejch lidí, anebo pochopil, že spadla klec a hrozí mu basa. Ale za to fakt my nemůžeme. My vám ho nechali. Ale přiznání tam je, ne? Takže spis v pohodě uzavřeš,“ dodal Král.
„Počkej, jak tohle víš? Vy jste tady přeci jen byli, co?“
„Petře, to neřeš. Vím o tom, protože jsem už dostal hlášku o něco dřív než vy. I kdyby, tak bychom tam byli pozdě. Tamti měli přednost. Ale jak říkám, máš případ uzavřenej a to je hlavní. Co štve mě, je jediný. Že kdyby nebylo těch vražd a naší dohody, tak jsme jich my mohli zmáčknout asi víc. Takhle jsme to museli utnout hned, aby se nám to ještě víc nerozsypalo. Ale jsem s úlovkem spokojenej. V každým případě díky za spolupráci. S váma dvěma se mi dělalo dobře.“
„Tak dík. Ale popravdě jsem radši na kriminálce. Váš způsob práce by mě fakt nelákal.“
„To víš. Každý má svoje. Já bych zase nechtěl to tvoje.“
„Tak jo. Čau.“
„Čau a ještě Petře?“
„No?“
„Kdyby zase někdy... tak budu rád dělat zase s váma.“
„Víš co? Kdyby zase někdy... nechtěl by ses poohlídnout po někom jiným?“ zasmál se Saxl a smích se ozval i z druhého konce. Oba věděli, že přeci jen našli společnou řeč.
Konec