Já ho znám!
23. 2. 2009
Já ho znám!
Vladimír Samiec
„To je dobře, že už vaši odjeli,“ řekl Luboš Navrátil, když zavíral okno z kterého s manželkou mávali odjíždějícímu favoritu.
„Taky jsi se mohl k mé mámě chovat trochu vstřícněji. Chtěla ti pomoct. Sehnala ti dobré místo, kde by jsi vydělával minimálně o pět tisíc víc, než máš teď,„ vyčetla mu jeho žena Jana.
„Jani, já se k ní choval dobře a to místo je sice dobrý, ale já jsem schopný se o sebe postarat.„
„Ale postarat se o rodinu, to už je horší. Děláš za pár šupů holku pro všechno.„
„Jenže já jsem tam spokojenej. Já vím, že bych si mohl vydělat víc, ale jsem tam prostě rád.„
Luboš Navrátil byl čtyřicetiletý muž. Špinavý blonďák, který si před lety zakládal na své bujné kštici, která však už nebyla tak bujná. I jeho dříve atletická postava doznala časem určitých změn a tak se dnes již řadil mezi plnoštíhlé občany. I to byla jedna z věcí, které mu poslední dobou jeho žena, štíhlá, stále opálená, udržovaná blondýna, vyčítala. Sice jí její opalování na solárku trochu prohloubilo vrásky, ale stále si připadala velice atraktivní. Bydleli na kraji Prahy v malém rodiném domku, s jehož financováním jim také kdysi pomohli její rodiče. Jejich syn byl už dospělý a v současné době byl na zkušené ve světě. Už rok pracoval v Anglii a jednou za čtvrt roku se ozval telefonicky. Naposled byl doma před půl rokem o vánocích a ještě před Silvestrem zase odjel do Londýna.
Luboš se nehodlal hádat. Došel si do lednice pro pivo, které si v kuchyni otevřel a pak zasedl do křesla v obýváku a zapnul televizi. Chvilku přepínal programy, aby nakonec zakotvil na jednom, kde běžel pořad, který vyzýval obyvatele k pomoci policii při pátrání po zločincích. Tenhle program ho bavil. Vždy čekal, jestli někoho z hledaných nepozná. Tentokrát měl být osudem překvapen. Když zahlédl záběry z průmyslové kamery jedné vyloupené banky, tak téměř vykřikl: „Jano, pojď se honem podívat.“
Než však jeho manželka přišla k televizi, tak už byl na obrazovce jen moderátor, který vyzýval ty co by poznali někoho z pachatelů bankovní loupeže, aby neprodleně kontaktovali policii, aby je pomohli dopadnout.
„Co jsi tam viděl?“ zeptala se Jana, když ho viděla, jak téměř nepřítomně zírá na obrazovku.
„Ten v kšiltovce. Jeden z nich. Já ho znám!“ blekotal Luboš.
„Tak se vymáčkni. Kdo tam byl.“
„Jednoho z těch lupičů v bance. Ukradli půl miliónu.“
„No a kdo to byl?“
„To byl Franta Jelínek. No určitě to byl on,“ ujišťoval se Luboš.
„To mi nic neříká. Odkud ho znáš?“ vyzvídala Jana.
„No tady od nás z hospody. Von tam chodí s takovou partičkou. Ale určitě to byl on. No to je teda síla. Tak von vykrádá banky?“
„No jestli si ho poznal, tak bys měl zavolat na policii, ne?“
„No, když já nevím...?“
„No jasně. Ty zase nevíš. Tak byl to von, nebo ne?“
„No asi jo.“
„Tak proč to neohlásíš?“
„Víš, když já...“
„Ty nevíš. Nevíš, jestli bys mu náhodou neublížil, viď“
„No právě. Co když to von přeci jenom není. A i kdyby byl. Proč bych ho měl zrovna já prásknout?“
„No jasně tvoje falešná solidarita. Ani ho neznáš, ale co kdyby si mu ublížil, viď? Ty chceš být s každým za dobře. A nechceš jít náhodou do tý hospody a říct mu aby si dal pozor. Třeba ti za to varování něco dá. Ty jsi tak útlocitnej. To je hrůza,“ mávla rukou Jana a odešla do koupelny.
Minulo pár dní, kdy Luboš musel myslet na to, co viděl v televizi a přemýšlel, jak se má zachovat. Seděl v hostinci U raka a popíjel s několika štamgasty. U vedlejšího stolu něco oslavovali. Mezi slavícími byl i Jelínek. Několikrát u jejich stolu bouchlo šampaňské a všichni byli náležitě veselí a hluční. Někdo od stolu štamgastů poznamenal, kde na to ti mladí berou. V Lubošovi se vylíhl nový nápad, jak z informacemi, které má, naložit. Počkal si, až půjde Franta Jelínek na záchod a vydal se stejným směrem. Jak tak vedle sebe stáli, zeptal se Franty, „je u vás veselo, to asi něco slavíte, co?“
„Jo, to jo,“ odpověděl mu Jelínek nevrle. Neměl chuť se s tím tatíkem vybavovat. Jelínkovi bylo dvacet a Luboš pro něj byl už jiná generace.
„No víš, já bych měl pro tebe asi zajímavou informaci,“ zkusil ho Luboš zaujmout.
„Jo?“ otočil se na něj Franta a zapnul si poklopec.
I Luboš se zapnul a kvůli zdramatizování situace odešel k umyvadlu si opláchnout ruce.
„Tak vo co jde?“
„No víš, viděl jsem tě v docela choulostivý situaci.„
„Jak to myslíš?„
„No, bylo to v televizi.“
„Tak to je blbost. Já v televizi nikdy nebyl.“
„Ale byl. Minulý týden v jedné relaci jsi byl. Měl si sice kšiltovku, aby ti nebylo vidět do obličeje, ale určitě si to byl ty.“
„Co to kecáš strejdo!?“
„No ty ses asi nedíval.Myslím, že by si se sám poznal, no a já tě poznal taky.“
„Nechápu?“
„No hned po těch záběrech vyzývali, aby ti co někoho poznali informovali policii.“
„Kecáš?“
„Ne nekecám. Ale vzhledem k tomu, že tě ještě nesebrali, tak předpokládám, že tě ještě nikdo nepoznal, nebo tě ještě nikdo neudal.“
„Cos to řek“ chytil ho náhle Franta pod krkem.
„Klid. Já to taky nemám v plánu,“ odstrčil mu ruce Luboš, nedržel ho tak pevně, „myslím, že by bylo lepší si na to sednout a hodit řeč. Co ty na to?“
„O.K. Půjdeme si sednout kousek stranou.“
„Tak jakej máš pro mě návrh?“ vyzval Jelínek Luboše k povídání, když si sedli stranou k volnému stolu.
„Já si myslím, že jsi to přeci jen byl ty. No, ale samozřejmě můžu si to nechat pro sebe. Taky na to můžu úplně zapomenout. Jenže potřeboval bych nějakej stimul, jestli mi rozumíš,“ naznačil Luboš.
„Jak si to jako představuješ?“
„No prostě bych si chtěl taky smočit zobáček.“
„Snad nechceš, aby jsme tě přibrali do party, co? Měl bys na to? Co? Myslíš, že by si to dokázal?“ snažil se ho vyhecovat Jelínek.
„No to je právě to. Já ti to řeknu na rovinu. Já bych to asi nedokázal.“
„No tak to ale nemůžeš smáčet zobáček. Kdo nic nedělá, nemůže mít zisk.“
„A co když budu mluvit?“
„Tak to bych ti neradil. Dobře. Možná si poznal mě, ale to by se ti nevedlo dobře, kdyby mě sebrali. Támhle u stolu je pár mých kamarádů. Ty už by se postarali, aby sis na moje slova vzpomněl.“ Od stolu, kde slavila jeho společnost se na ně dívali dva namakanci s vyholenými hlavami, zatím co ostatní se bavili, oni dva je celou dobu pozorovali. Do této chvíle si jich Luboš nevšiml, ale teď ho trochu zamrazilo v zádech a začal ztrácet původní odvahu.
„Klid. Já jsem říkal, že nemám v plánu spolupracovat s fízlama. Ale už za to upozornění bych si snad něco zasloužil, ne?“
„Dobře. Kolik by sis představoval. Desítku?“
„No já spíš myslel ....tak ......sto?“ řekl nesměle Luboš.
Jelínek se začal smát.
„Venco, pocem to ti musím vyprávět,“ přivolal jednoho z hromotluků a nepřestával se smát, zatím co Luboš ztrácel půdu pod nohama.
Venca přišel k jejich stolu a Jelínek mu řekl, co po něm Luboš chce za to mlčení, že ho poznal. Oba vybuchli smíchy. Hromotluk Venca přitom silně poplácal Luboše po zádech, až se z toho rozkašlal.
„Víš co? Ten mě pobavil,“ poznamenal Venca, „ale když má takovou odvahu, tak bys mu mohl nabídnout práci, ať si je vydělá, ne?“
„Hovno odvahu. Na práci by neměl,“ Zhodnotil Franta.
„Tak nemusí hrát hlavní roli. Může jezdit, může hlídat...,“ naznačil Venca.
„Tak jo. To by šlo. Tak hele strejdo...“
„Luboš“
„Tak hele Lubo, možná se dohodnem. Dneska dostaneš desítku a zbytek máš možnost si vydělat. To je myslím fér, ne?“
„No, to jo,“ odpověděl Luboš nesměle.
„Takže ve středu si udělej volno. Ráno ve vosum se sejdeme u pošty. A buď tam přesně.“
„U pošty?“
„Neboj o tuhle poštu nemáme zájem. Tam skoro nikdo nechodí. Tam maj hovno.“
„Mám si něco vzít?“
„No. Bouchačku.“
„Ale já nemám...“
Venca s Frantou opět vybuchli smíchy.
„Já vim že né. Si dělám srandu, ty vole. Nic si neber, jen tam buď jasný?“ a podal mu z kapsy vytažené dvě pětitisícovky.
„Jo, jasný,“ kývl Luboš.
Minul měsíc. Luboš přišel domů, na věšák za dveřmi pověsil klíče.
„Jsem doma. Zlato! Jsi doma?“
Žádný ohlas. V bytě bylo ticho. Luboš šel do kuchyně, otevřel lednici a vyndal láhev piva. Na lince si jí otevřel. Bylo mu divné, že nikdo není doma. Vzal mobil a vytočil číslo své ženy. Nikdo to však nebral. Položil mobil na stůl, když náhle se rozezvučelo jeho zvonění. Rychle to zvedl: „Ano miláčku?“
„Tady není žádnej miláček!“ ozvalo se ze sluchátka.
Luboš se zarazil a nesměle promluvil? „A kdo je to?“
„Ty šmejde! Ty si přeci jenom prásknul Fandu!“
„Cože? Kdo volá?“
„Jo ty nevíš kdo volá, jo? Tak já ti to povím. Volá tvoje noční můra. Ty debile, ty nevíš, že v tom jedeš s náma?“
„To seš..., to seš ty, Venco?“ zadrmolil nesměle a postrašeně.
„Jo tos uhád.“
„Ale Venco, jak si můžeš myslet, že bych to mohl udat já? Vždyť, jak sám říkáš, já v tom jedu s váma. Tak proč bych měl něco hlásit. Vždyť bych byl sám proti sobě, ne?
„My máme hlášku vod policajtů. Takže nemá cenu zapírat. Nechápu co tě k tomu vedlo, ale řikám ti. To je tvůj konec. Tak se na to připrav.“
Zavěsil. Luboš měl ještě dlouho sluchátko u ucha a nevěřícně koukal do zdi. Vždyť on nikde nic neříkal. A co tím mysleli, že mají hlášku od policajtů. Co má vlastně teď dělat. Když půjde teď na policii, tak ho nejen zavřou, ale ještě ho sejme Frantova parta, když půjde za partou, sejmou ho taky, protože si myslí, že je prásknul.
Ten den se Luboš neodvažoval vytáhnout paty. Stále se díval přes záclonu oknem, jestli někdo neobchází jejich obydlí. Když šel do předsíně, nezapomněl se podívat špehýrkou, jestli se někdo nenachází na chodbě. Manželka přišla po čtvrté a hned jak vybalila nákup a převlékla se do pohodlnějšího domácího oblečení, tak se pustila do vaření. Jen tak zběžně se zeptala Luboše, co celý den dělal, ale on jen mávl rukou a sledoval odpolední program televize. Nechala ho být, neboť věděla, že když má svůj den, tak s ním prostě není řeč a tak se věnovala svému. Luboš jen dělal, jak ho hrozně zajímá AZ kvíz, ale i když to byl jeho oblíbený pořad a někdy rád nahlas odpovídal na otázky a tak se před ženou chlubil svými vědomostmi, tentokrát se na to absolutně nedokázal soustředit. Stále musel myslet na ten telefonní rozhovor s Vencou.
Když skončil AZ kvíz, přepnul Luboš na jiný program, kde právě vysílali odpolední zprávy. U jedné z nich se mu zastavil dech. Tak přeci! Moderátor, za nímž běželi záběry z bankovní loupeže právě oznamoval, že se policii dnes podařilo zajistit pachatele řady bankovních loupeží. To už se objevila na obrazovce fotografie Franty Jelínka. „Stalo se tak i díky pomoci obyvatel, kteří reagovali na výzvu a pomohli s pátráním,“ pokračoval hlas z televize a Lubošovi se začínali dělat mžitky před očima. V tom, jakoby z dálky, slyšel Janin hlas: „Tak to je super, ne?“
„Co?“ položil zdržovací otázku, aby alespoň o chvilku odsunul čas, kdy jí bude muset nějak odpovědět. Jenže nevěděl co na to říci.
„No, že konečně chytli toho hajzla.“
„No, to ...jo. Jasně.“
„Co je. Ty to říkáš, jako by ti ho snad bylo líto. Víš co je na tom nejlepší?“
„To nevím?“
„Že na tom ještě vyděláme.“
„Jak vyděláme? Co tím myslíš?“ Jakoby se náhle vzpamatoval a začal mluvit normálně.
„Protože ta banka vypsala odměnu za dopadení toho lupiče. Padesát tisíc. Není to bezva?“
„Počkej a co ty s tím máš společnýho? zeptal se, i když už to tušil.
„No já přímo né, ale maminka tam došla a řekla jim, že si toho lupiče poznal a kam chodí do hospody. Takže by jsme tu odměnu měli dostat, ne?
O Luboše se pokoušeli mdloby podruhé. Tak proto měl Venca informace, že Frantu poznal on.“
„No, tak mamince vyřiď, že jí moc pěkně děkuju,“ řekl ironicky. V tuto chvíli se rozhodl své ženě říci v čem je teď namočen a jak mu tchyně zavařila. Vyprávěl jí o tom, jak Frantu oslovil a jak dostal nabídku si přivydělat. I o tom, jak s nimi byl na jedné akci a dostal za to pět tisíc, jen za to, že hlídal a čekal na ně v nastartovaném autě. Jenže v tuto chvíli ho mají za práskače a hrozí mu tím, že ho sejmou. Manželka si během jeho vyprávění musela sednout. To tedy nečekala. Ten její ňouma, že se dal na dráhu zločinu. To není možné. Ale vzhledem k tomu, jak ho teď slyšela vyprávět a cítila v jeho slovech skutečný strach, tak jí to přesvědčilo.
„Proboha Luboši, co tě to napadlo?“
„Víš, já jsem to vlastně udělal kvůli tobě. Ty sis o mě pořád myslela, že jsem k ničemu a já ti chtěl dokázat, že něco dokážu. Tohle byla příležitost vydělat peníze. Možná velké peníze.“
„Jak by jsi mi vysvětlil, kde si je vzal?“
„No, asi, bych ti řekl, že se mi povedl nějaký kšeft.“
„Já si přeci o tobě nikdy nemyslela, že jsi k ničemu. To já tě vždycky takhle spíš hecovala, ale to by mne nenapadlo, co jsi schopen udělat. Na jednu stranu mě to těší,“ pohladila ho po tváři, „jenže co teď budeme dělat?“
„Tak o tom přemýšlím celé odpoledne, ale na nic jsem nepřišel.“
„Nemám zavolat mámě?“ zkusila navrhnout Jana.
„Ježiši jen to ne!“ téměř vykřikl Luboš. „Alespoň jednou jí, prosím tě, vynechej. Ta už nám zavařila dost. Já vím ona nám to nedělá schválně. Ona nám chce pomoci, ale nejvíc by nám pomohla, kdyby se už konečně o nás přestala starat.“
„A co chceš tedy dělat?“
„No nejhorší je, že když to půjdu ohlásit, tak mě zavřou taky a oni mě sejmou ve vězení, no a když tam nepůjdu, tak si mě sejmou taky.“
„Stejně by si měl raději přeci jen jít na policii. Snad tě můžou alespoň ochránit.“
„Ty si vážně myslíš, že mě můžou ochránit?“
„Asi v tuhle chvíli nemáš na výběr. Lepší mít ochranu policie, než nic.“
„Máš asi pravdu. Hned zítra ráno tam radši zajdu. Třeba mě nezavřou. Možná vyváznu s podmínkou.“
„Říká se přeci: „přiznání je polehčující okolnost,“ snažila se ho utěšit.
„No, to se opravdu jen říká. Ale budiž. co jsem si nadrobil, to si musím taky vyzobat.“
Druhý den se Luboš vypravil na policii. Poprvé se zarazil, když už měl na dohled zaparkované policejní vozy, velká vrata a na zdi cedule se zelenobílým označením. Po chvíli váhání se rozhodl vstoupit. Policista na vrátnici se ho zeptal co potřebuje. Luboš se zarazil podruhé. Když ho policista vyzval znovu, tak se zeptal, jestli je tu někdo, kdo vyšetřuje bankovní loupeže.“
„Něco konkrétního nevíte?“ zeptal se mladík v uniformě
„Co jako? Zeptal se Luboš nesměle.
„No jako například, kde se to stalo, nebo tak něco. Víte ono těch případů je víc.“
„Víte, byl v tý souvislosti zatčenej Franta Jelínek. Teda František Jelínek. Hlásili to v televizi.“
„Vy ho znáte?“
„Ne proč?“
„No, že jste říkal Franta?“ zeptal se strážmistr.
„Já to slyšel v hospodě. Tam nikdo neřekne jinak, než Franta Jelínek.“
„Tak počkejte, já zjistím, kdo to má na starosti a zavolám vám ho.“
Pak zvedl telefon, zapátral v seznamu čísel, který měl před sebou na stole a zavolal. Po chvíli promluvil opět směrem k Lubošovi: „jak se jmenujete?“
„Navrátil.“
„Čeká tady na vás pan Navrátil pane nadporučíku,“ řekl do sluchátka a zavěsil. „Tak za chvíli si pro vás přijde nadporučík Saxl. Ten to vyšetřuje. Támhle se zatím posaďte,“ ukázal na lavici u protější stěny.
„Za chvíli si pro mně přijde,“ zopakoval v duchu Luboš. To ho znovu zneklidnilo. Na vteřinu se posadil, pak ale vstal a strážmistrovi naznačil, že si jde zakouřit. Vyšel ven a začal rychle odcházet. V tu chvíli zahlédl na protější straně ulice Vencu. „To snad není pravda,“ pomysle si, „určitě mně sledovali a teď už ví, že jsem byl skutečně na policii. A přitom jsem jim nic neřekl. Jenže to jim teď a tady asi nevysvětlím.“ Ohlédl se a uviděl právě přijíždět taxík. Vletěl do ulice a mávl na něj. Sláva. Taxík zastavil. Rychle nastoupil a řekl kam potřebuje. Taxík se rozjel a Luboš si trochu oddechl. Ohlédl se za Vencou. Ten stál klidně na rohu ulice a právě zahodil cigaretu. Pohledem Luboše doprovázel a nebyl to pohled přátelský.
Luboš byl sám doma. Nevěděl co si počít. Měl strach. Chodil za záclonami a pozoroval co se děje kolem domu. Přitom vůbec netušil co by dělal, kdyby přeci jen přišli. Kdyby alespoň měli psa, jenže on se psů od dětství, kdy ho jeden vlčák pokousal, bál. Asi těžko by nějakého psa mohl vycvičit, když měl strach. Strach psi poznají. Strach. Ano strach. To bylo v tuto chvíli to co cítil nejintensivněji. A najednou to bylo tady. Venku zaslechl hlasy a pak bouchání na dveře. Byl zticha. Ani se nehnul. Třeba si budou myslet, že není doma a odejdou. V tom se mu rozezvučel mobil. Ten ležel na stole v kuchyni. Potichu přiskočil a pohlédl na display. Neznámé číslo. Vypnul zvonění. V tu chvíli se znovu rozeznělo bouchání na dveře.
„Dělej ty svině! Votevři, nebo ti ty dveře vyrazíme! Nemysli si, že jsme tak blbý, aby jsme ti skočili na to tvoje mlčení! Víme dobře, že si doma!“
Luboš se ani nepohnul. Vlastně ani nemohl. Úplně mu zdřevěněli nohy. V tom se ozvalo řinčení vysypaného skla. Jeden z nich mu rozbil okno. Zahlédl skrze otevřené dveře do pokoje, jak se jeden po druhém vyhoupli do okna a vskočili do pokoje. Luboš potichu vycouval do předsíně a otevřel dveře od sklepa. Jenže náhlá rána do domovních dveří ho úplně překvapila a vylekala. Už nedokázal opravdu udělat ani krok. Dveře se rozlétly, jako by byly z papíru a v nich spatřil zakuklené chlapy v černých kombinézách. Ve své hrůze vůbec nechápal co se děje, ale dělo se to hrozně rychle. Připadalo mu, že vbíhají další a další. Slyšel hrozný řev. Další se objevili v pokoji, když naskákali dovnitř rozbitým oknem. Ani nevěděl jak, ocitl se na zemi tváří k podlaze. Za chvíli ho někdo táhl do pokoje a tam jakoby ho odhodil k ostatním. Všichni tři chlapi z Frantovy party tu teď leželi spoutaní a na krku každého z nich klečel jeden zakuklenec s pistolí v ruce namířenou na jejich hlavy. Náhle vstoupil policista v civilu. Ten zřejmě velel. První naznačil muži, který hlídal Luboše, aby ho uvolnil. Ten z něho sundal koleno a než se Luboš nadál, byl na nohou.
„Jsem nadporučík Saxl. Nesháněl jste se dneska po mě?“ promluvil k Lubošovi.
„Ne, já...“
„Nemusíte se bát. Ale proč jste na mě stejně nepočkal.“
„No, já ...,“ nedokázal odpovědět.
„Tak nic. Necháme si to až k nám. Ten pojede se mnou,“ ukázal na Luboše, „ti ostatní vezměte do tranzita a ať se nedomlouvaj. Díky, jedem.“ Rozdělil úkoly a pak se otočil a vyšel ven. Za ním vyvedli i ostatní.
Luboš už znal v té místnosti, kde ho vyslýchali, snad každičký předmět, snad každou šmouhu na zdi, či kocoura na stropě. Policisté, kteří ho vyslýchali byli celkem mladí, tak něco okolo třiceti. Nadporučík Saxl, ten který ho i zatýkal a nějaký druhý. Sice se mu představili, ale jeho jméno si nepamatoval. Saxl ho oslovoval Pepčo.
Luboš si nehrál na hrdinu. Pravdivě jim popsal všechno co věděl. Také jim řekl o akci, které se účastnil. Saxl se ho pozorně vyptával na každý detail té akce. Kdy to bylo, datum, čas, kde to bylo, v jakém autě jeli. Každou podrobnost. A Luboš spolupracoval a vzpomínal.
Po tom co akci, respektive, to co si z akce sám pamatoval a co zažil, protože stál tehdy s autem ve vedlejší ulici a čekal na ostatní, vypověděl, se Saxl zvedl a odešel na chvíli pryč. Místo něj vstoupil do místnosti uniformovaný policista. Ten zase odešel, když se nadporučík vrátil. Posadil se za stůl a nabídl Lubošovi cigaretu. Ten odmítl, protože je nekuřák. Saxl si zapálil, když možná ze slušnosti, možná jen jako gesto, požádal Luboše o svolení. Ten jen přikývl. Když kriminalista vyfoukl kouř, znovu se zeptal: „takže jak říkáte, vy jste tam čekal, když přiběhli, tak jste je odvezl a pak jste za to dostal pět tisíc?“
„Jo.“
„Řekli vám, že to dobře dopadlo a zasloužíte si odměnu. Tak vám dali ty prachy?“
„Jo, přesně tak.“
„Tak teď se podržte, pane Navrátile. Vy jste se žádné akce neúčastnil.“
„Cože?!“
„No, tam co jste na ně čekal, totiž k žádné takové akci nedošlo.“
„Jak to? To přece..., ale...to přeci není možné.“
„Je to tak. Oni si vás jenom chtěli zavázat, aby jste mlčel. Mělo to jediný důvod. Vy jste si měl myslet, že v tom jedete s nima.“
„A co ty peníze? Proč by mi platili.“
„Těch pár tisíc, co vám dali, pro ně nebyly žádné peníze. Mnohokrát víc naházeli do automatů. No a takhle to pro vás bylo napínavější. Myslel jste si, že když půjdete na policii, tak vás zavřeme taky a to byl pro ně ten hlavní účel celé té jejich srandy.“
„Srandy?“
„No víte oni se tím výborně bavili.“
„Jak tohle víte?“
„Tak si nějak připadám, jakoby jste tady vyšetřoval vy a ne já?“
„Ježiš, promiňte,“ omluvil se rychle Luboš. Saxl se svým kolegou se zasmáli.
„Člověče, jak může tak poctivý a bezelstný člověk, udělat takovou ptákovinu.“
„Mohl bych se jenom zeptat, jak to víte? To že to na mě jen nahráli.“
No tak zaprvé se tam, kde popisujete opravdu nic nestalo, no a za druhé už máme výpověď Františka Jelínka. On to není zase takový frajer jak si myslíte. Prakticky při druhém výslechu všechno položil a sám všechno vypověděl,“ sdělil mu nadporučík.
„A vy mne nezavřete?“
„No já vám to řeknu takhle,“ opřel se Saxl o stůl a pokračoval, „vy jste se svým jednáním dopustil napomáhání trestnému činu a to tím, že jste věděl o pachateli a neoznámil jste nám to. No a ta vaše akce. No.... Vzhledem k tomu, že se tam nic nestalo, tak ke spáchání trestného činu nedošlo. Takže abych to shrnul. Za to neoznámení bychom vás stíhat mohli, ale já myslím, že teď už dobře víte co máte udělat, pokud poznáte ještě někdy pachatele v televizní relaci s výzvou volat policii?“
„Tak to už do smrti nezapomenu,“ přiznal Luboš po pravdě.
„Tak to tu podepište a vypadněte. A nashledanou.“
„To raděj ne.“ Lekl se Luboš.
„No, snad jste mi něco slíbil,“ řekl Saxl káravě.
„Tak to jo. Já jen doufám, že už nikdy nikoho nepoznám.“
„Tak to chápu. Tak už jděte,“ zasmál se Saxl.
Konec
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář