Řidič pancéřového vozu
23. 2. 2009
Řidič pancéřového vozu
Zazněl zvonek. A znovu. A ještě jednou. Vždycky jsem si myslel, že je to literární licence, když zvoní někdo naléhavě, ale tentokrát mi to tak připadalo. Šel jsem otevřít a legitimovali se mi dva policisté. Pak to nabralo rychlý spád a než jsem se stačil vzpamatovat, tak jsem byl v cele předběžného zadržení..
I když jsem se při zadržení hlasitě divil a tvrdil, že se musí jednat o nedopatření, moc dobře jsem tušil o co jde. Jediné co mi opravdu vrtalo hlavou bylo, jak na mě, proboha, přišli. To není možný. Jedině snad...? Jestli mě někdo prásknul? Ale kdo?. V podstatě jsem během prvního výslechu ani nevnímal otázky těch policajtů. Pouze jsem si všiml, jak za zamřížovaným oknem svítilo sluníčko, jak z kohoutku u umyvadla kapala voda, jak židle, na které jsem uprostřed místnosti seděl povrzávala, jak jeden z nich seděl rozvaleně za stolem a druhý stále chodil po místnosti a jak se na mě střídali v kladení otázek. Byla to klasika. Jeden, asi mladší, ale tak maximálně o tři, čtyři roky, pouštěl hrůzu, mlátil do stolu i do židle na který jsem seděl, jakoby neudržel nervy na uzdě, zatím co ten druhý ho uklidňoval a pak omlouval jeho mladickou impulsivnost, načež mě vyzýval ke spolupráci, aby byl klid a všichni jsme to měli co nejdřív za sebou. Bylo mi to jasný. Hráli na mě komedii. Byla to taková voťukávačka, aby věděli co na mě zabírá. Možná si pak mysleli, že jsem docela tvrďák, když na to moc nereaguju, ale já byl tak překvapenej už z toho zatčení a pořád se mi v hlavě honila akorát jedna otázka: „ Jak na mě přišli?“ Ne. Nemyslel jsem si, že zrovna já jsem spáchal dokonalej zločin, ale stejně jsem nechápal, jak přišli zrovna na mě. O nikom jiným zatím nemluvili. Ptali se co jsem dělal pětadvacátého září a co osmadvacátého a co prvního října večer... Už ani nevím jaký všechny data po mě chtěli. Moje odpovědi byly jednoduchý a hlavně prostý. Nic si nepamatuju. Podle nich jsem měl v tyto dny službu, tak jsem to odsouhlasil. Asi jo, když to říkaj, ale co jsem dělal ten večer před nástupem do ní, to vopravdu nevim. Vždyť je to dva měsíce.
„Vy si pamatujete, co jste dělal před dvouma měsícema?“ Nevydržel jsem. Ale ten mladej, jak jsem se pak dozvěděl, jmenoval se Krejdl, tak na mě samozřejmě hned vyjel. Začal řvát: „ Co si to dovoluješ ty zmetku?! Tady se ptáme my. Tak to koukej sypat, nebo mě vážně nasereš!“
Tak jsem zase radši zmlknul. Celkem se ten den ode mně moc nedozvěděli. Alespoň jsem o tom byl přesvědčenej. No ani já jsem pořád netušil co na mě vlastně mají za důkazy. Jak řikám. V podstatě to byla taková voťukávačka. Zejtra prej rozhodne soudce o uvalení vazby. Mám se na to vyspat.
Ještě jsem si neodpustil jednu blbou poznámku. Zeptal jsem se co na mě vlastně mají a proč bych měl jít do vazby? Mladej zas vyskočil a tentokrát jsem myslel, že mi jí vopravdu natáhne. Ale jeho kolega byl fakt kliďas. V absolutní pohodě, klidným nezvýšeným hlasem prohlásil: Pane Maleši. To nechte na nás. Vy se za naše chyby zodpovídat nebudete. Vy přemejšlejte, co nám povíte příště. Začneme probírat detaily. O.K.?“ Na to jsem neměl co říct. Takovou odpověď jsem fakt nečekal.
Pak mě nechali odvézt na Kongresovou do cely předběžného zadržení.
V cele jsem byl kupodivu sám, i když tam byla palanda pro dva. Spát jsem ale nemohl. Tak jsem vejral do stropu a začal jsem vzpomínat. Najednou jsem to všechno viděl před sebou, jako bych se díval na film. Jenže tohle jsem si prožil. To co jsem teď viděl mě dovedlo až sem a jak to tak vypadá, tak se nedá čekat happyend.
Dělám u bezpečnostní agentury jako řidič pancéřovanýho auta pro převoz peněz. Denně vozíme milióny, který lidi utratěj za žrádlo a věci který možná ani nepotřebujou. Je to zvláštní pocit jet a vědět, že vezete takovou kupu peněz, ale je to hroznej pocit, když vám procházej rukama milióny a vy nemáte kolikrát ani na lístek na tramvaj, aby jste se dostali do práce. Nejvíc mě sere jeden kolega. Je to bejvalej policajt a tak má výsluhu. To je něco jako důchod za odsloužený léta. Každej měsíc deset tisíc jenom za to, že dělal dvanáct let fízla. A to dělal ještě za komoušů. V devadesátym vod nich vodešel, aby ho nestačili dřív vyhodit, protože byl na Národní nějak moc aktivní. Sám říkal, že měl smůlu, protože se objevil na jednom ze záběrů televize, když obuškem přesvědčoval jednoho z demonstrantů. Nějakej študák ho pak poznal a postaral se o to, aby mu bylo doporučeno opustit řady nově se rodící policie, neboť prý je představitelem bolševické zvůle. Dneska byl vysmátej. Manželku upíchnul ve firmě bejvalýho estébáka, kterej měl kontakty a tak dost slušně prosperoval a navíc mu ještě zůstala ta výsluha. Nemusel ani chodit do práce. To co si vydělal měl jenom pro sebe, na svý koníčky. Často třeba přemejšlel, jestli si má koupit nový auto a jestli to má bejt ford, nebo opel, jindy zase, jak nutně potřebuje novej počítač, protože ten rok starej už nestíhá nejnovější hry a je prej pomalej. K svačině si koupil celý grilovaný kuře, zatím co já tvrdil, jak vůbec nemám hlad, protože byli dva dny do vejplaty a já už měl u druhýho parťáka dva litry sekeru.
Ten zase bydlel u rodičů. Jeho táta podnikal a tak do práce jezdil služebním autem z tátovi firmy. Domu nemusel dávat ani korunu a tak měl taky celou vejplatu jen pro sebe. Žádný výdaje. Jenom za zábavu.
Mě je osmatřicet. Mám dvě děti, který ale říkaj táto jednomu frajírkovi, kterej si mojí bejvalou nevzal jenom proto, abych jim musel přispívat na domácnost. Navíc musím platit nájem za garsonku. Abych přežil, tak dělám tři sta hodin měsíčně. Ani nevím na co tu garsonku vlastně mám. Občas se tam jdu vyspat. Kdybych bydlel na ubytovně, tak zaplatim alespoň vo tři litry míň.
Jednoho dne jsme po šichtě zašli s Pavlem na pivo. To je ten mladej. Seznámil mě tam s docela dobrejma klukama a tak jsme do tý hospody začali chodit častějc. Občas jsem zašel i sám. Vždycky se tam někdo z nich vobjevil. Bavili jsme se vo všem možnym, mimo jiný občas zabrousila řeč i na to, kolik jsme dneska vezli a kterej obchod má největší tržby a jak to vlastně chodí. Máme samozřejmě zakázaný vo tom mluvit, ale člověk se občas rád pochlubí, že vezl patnáct melounů. Každej tu možnost nemá, jen tak si házet s prachama. Taky jsme se někdy dohadovali kde bylo deset a kde jenom tři. Vůbec jsem tomu tenkrát nepřikládal váhu. Prostě se jen tak kecalo. Pak se zase přešlo na jiný témata. Nikdo nikdy nějak nevyzvídal. Až jednou. Jen tak na hajzlíku u mušle se mě Jirka Žito, to byl jeden z těch kámošů a Žito byla přezdívka, protože každýmu vyhrožoval, že ho zbije jak žito. Tak ten se zeptal, jestli mě někdy nenapadlo něco si ulejt, nebo stopit celej náklad a zmizet. Zamyslel jsem se, měl už jsem trochu upito, ale pak jsem mu odpověděl naprosto bezelstně a popravdě: „ Čoveče, víš že mě to fakt nikdy nenapadlo. Spíš si tak člověk někdy zasní, víš. Jako co bych asi dělal, kdyby mi to patřilo, co bych si koupil, kam bych se jel podívat..., ale stopit něco, to ne. Fakt mě to nenapadlo.“ On se jenom zasmál, asi když viděl můj přiblblej výraz, jak jsem se zasnil, ale víc už o tom nemluvil.
Vod tý doby to ve mě hlodalo a začal jsem o tom přemejšlet víc a víc. Jak to udělat a zároveň nebejt podezřelej. Po čase jsme se s Jirkou zase sešli v hospodě na záchodě a já jen tak mimochodem nadhodil, jako bych to nemyslel vážně, spíš jen tak z legrace, že bych měl určitej plán. Von si dělal srandu: „To jsem ti nasadil pěknýho brouka co? Ha, ha, ha...“ Opověděl jsem, že to měl být jenom takovej fór, ale říkat to nikomu nemusí. Každej fór se hold nepovede. Jenže druhej den, když jsem měl volno a vyspával včerejší vopici, zazvonil telefon. Zvedl jsem to. Byl to Jirka. Prej by jsme se mohli sejít. Pozval jsem ho k sobě. Přišel ještě s jedním. Ten s náma do hospody nechodil. Představil ho jako Kinga. Taky přezdívka. Je to prej bezvadnej kluk a je na něj spoleh. King seděl a mlčel, zatím co Jirka chtěl znát můj projekt. Čuměl jsem na něj a nechápal co to po mě chce. Myslel můj plán o kterým jsem včera mluvil. Ubezpečil jsem se, jestli tentokrát mluvíme vážně. King mlčky pokýval hlavou. Začal jsem tedy vyprávět, jak by jsem si to představoval. Mimo jiný o jednom hypermarketu, odkud teď vozíme každej den víc jak deset mega a potom jedeme takovou okreskou, samá zatáčka. Tam by se to dalo ukrást. King celou dobu poslouchal a mlčel. Chvílemi mi připadalo, že nás vůbec nevnímá. Najednou promluvil. Měl docela znělej hlas. „To je celý blbost. Co tvý parťáci, co kontrola a vůbec. Pokud by jsme do toho šli, tak to musí bejt tak jak vám řeknu.“
„Von je machr. Určitě celou dobu přemejšlel co se z tvejch informací dá použít a jak to udělat, aby na nás nikdo nepřišel.“ Pochleboval Jirka.
Oba jsme pak s napětím poslouchali výklad Kinga. Byl to machr. Předem počítal s každou eventualitou. Získal si můj obdiv. Nakonec jsme probrali poslední podrobnosti a King poslal Žita pro flašku, aby jsme ten plán zapili. Ani jsme jí nevypili, protože když se Žito vrátil, tvrdil, že musejí hned jít. Tak jsme si dali každej jednu štaprli a oni vypadli. Flašku mi tam nechali. Tak jsem si nalil ještě jednu, sednul si do křesla a zasnil se, jaký to bude, až budu mít svůj podíl a kolik takovejhle flašek bych si mohl koupit, teda kdybych chtěl.
Dneska jsem byl zase u výslechu. Ptali se mě na nějakýho Karla Horáčka a Jiřího Pechla. Ani jedno jméno mi nic neříkalo. I když Jiří by mohl bejt Žito, ale Pechla neznám. Horší bylo, že věděli o jiných věcech. Například jaké jsem měl donedávna dluhy. Hlavně věděli o půlročních alimentech, který jsem prý náhle zaplatil minulý měsíc, jen několik dní po loupeži. „Nojo, jenže vona mi už vyhrožovala soudem a já jsem si nemohl dovolit mít něco se soudem, tak jsem si vypůjčil, abych jí to mohl zaplatit najednou.“ Vymlouval jsem se. Ujistili mě, že teď se soudu nevyhnu a rozhodně to bude horší, než řešení pár tisíc na alimentech. Navíc nechtěli věřit té pohádce o vypůjčených penězích, protože se na mě pozeptali i v práci a hospodách v okolí bydliště a každej o mě říkal, jak jsem měl rozpůjčovaný prachy, kde se dalo. Měli pravdu. Moc věrohodně to neznělo. No a co. Voni mi to musej dokázat. Já jsem podezřelej. Já si můžu kecat co chci. To mi řikal King, abych neudělal nějakou blbost až mě budou vyslýchat po tom přepadení. Dokonce teď, jako obviněný mám právo nevypovídat vůbec. To mi řekli sami policajti. Až mě napadlo, proč mi to říkaj. Dyť kdybych to udělal, tak jak mi budou něco dokazovat, když já nebudu vypovídat? Ale voni to prej musej říct každýmu. Nakonec mi ten den sdělili obvinění ze zpronevěry a podílnictví na trestném činu loupeže. Jako, že mojí vinou někdo ty peníze ukrad. Sice to nechápu, ale co můžu dělat. Nabídli mi sice advokáta, už minule, ale co s ním. Bude ze mě tahat rozumy taky a nakonec se domluvěj. Seru na to. Řekl jsem, že žádnýho nechci. Soudce na mě prej uvalil vazbu, takže mě vodvezli do Ruzyně.
Je to divný, ale zase jsem sám na cele. Trochu jsem se bál. Kdoví s kým tu budu. Třeba nějakej vrah, nebo lupič....vlastně já tu jsem taky kvůli loupeži. To je divný. Když člověk něco takovýho dělá sám, tak mu to vůbec nepřijde, jako že by to byl nějakej zločin, nebo jak oni říkaj, spáchal trestný čin. No i když nám se to tam tenkrát semlelo jinak než jsme chtěli. Pak zhaslo světlo, tak jsem se natáhl na kavalec a zase se díval do stropu a přemýšlel, jak jsme tenkrát realizovali ten náš projekt, jak říkal vznešeně našemu plánu Žito.
Ten den jsem přišel večer v práci do šatny. Pozdravil jsem se s klukama, dali si kafe a cigárko, jako každej večer, vyfasovali noty, jako papíry kam se pojede, kódy trezorů, klíče a tak. No a pak naše posádka vyrazila. Nebyl s náma ten večer bejvalej polda. Je prej nemocnej. To jsem samozřejmě nečekal, ale o to byla celá situace lepší. Místo něj nám přidělili jednoho mladýho kluka. Pepik se jmenoval. Takže Pepik, Pavel a já jsme ten večer vyrazili do prvního obchodu pro jejich tržbu. Akorát začalo pršet. A docela hustě. Taky už byla tma. Kužely světel před náma, stěrače stahovaly proudy vody a my se blížili k jednomu hypermarketu na okraji města. Nojo, podzim. Každým dnem je tma dřív a dřív. Ale mě se to hodilo. V duchu jsem přemýšlel, jak to všechno krásně vychází.
Zacouval jsem k místu, kde vždycky prachy nakládáme. Sám jsme zůstal za volantem a moji dnešní parťáci šli pro náklad. Po naložení zase nasedli a Pepik mi vzrušeně povídal, že dneska to je fakt slušný. Prej vezeme patnáct mega. To je fakt slušný, pomyslel jsem si. To jsem ani nečekal.
Další zastávka byla odsud patnáct kiláků. Vyrazili jsme. Cesta vedla po okreskách okolo Prahy, se kterými jsem počítal. Samá zatáčka. Několik nepřehledných úseků. Cítil jsem, jak se mi zvyšuje tep. Srdce jsem měl až v krku. Zdálo se mi, jako bych slyšel, jak mi bije. Kluci něco povídali, ale jejich řeč se mi v tu chvíli změnila jen v jakýsi šum. V jednu chvíli se objevila ve zpětném zrcátku světla auta, které jelo za námi. Musel jsem se zkoncentrovat. Pohlédl jsem na hodinky. To by ještě neměli být oni. Přibrzdil jsem, jenže ten za mnou taky. Jakoby nás nechtěl předjet. Řekl jsem o tom posádce. Napadlo mě, co když je to někdo jinej a chystá se provést to samý, jenže bude rychlejší.
„Co je to za blbce? Zkus ještě přibrzdit.“ Poznamenal Pavel.
Zkusil jsem to, ale auto také ještě víc zpomalilo. Zkusil jsem tedy přidat, ale také on zřejmě sešlápl plynový pedál. Začal jsem být nervózní také. Pepik vzal do ruky vysílačku a chtěl to nahlásit dispečinku. To by se mi moc nehodilo. Každou chvíli by měli přijet naši kluci.
„Do prdele co je to za vola“ Zaklel jsem a znovu přibrzdil, zajel víc ke krajnici a vyhodil pravej blinkr. V tu chvíli on vyhodil levej, předjel nás, zablikal oběma a zmizel ve tmě. Všichni jsme si oddechli a začali se smát.
Věděl jsem, na rozdíl od mých parťáků, že zbývají dvě zatáčky a dojde k tomu. Přesto jsem pocítil strach a nervozitu. Nejradši bych to stopnul, ale vlak už jel a zastavit ho už nebylo možné. Ještě jedna. Po chvíli se objevila světla. Teď něco probliklo. Hrozně se mi potili ruce. V tu chvíli nás předjel další vůz. Hned za zatáčkou však smykem zastavil napříč silnicí. Dupnul jsem na brzdy. Pavel chrstnul kafe na přední sklo a mladej zahučel mezi sedačky. Měl bejt připoutanej, pitomec. Oba zařvali: „ Co se děje, kurva.“ V tu chvíli jsem v zrcátku viděl druhé auto, které se postavilo za nás. Z prvního vylezli tři chlapy v kuklách přes hlavu a samopaly v ruce. Vůbec nám nebylo do smíchu. Věděl jsem, že to přijde, ale stejně jsem měl sevřené hrdlo. Na to se nedá připravit.
„Co budeme dělat?!“ křičel Pavel s hrůzou v hlase. Veškerý hrdinství bylo pryč. „ Hlavně nevotvírej!“
„Klid. Vždyť jsou tu neprůstřelný skla. A pancíř.“ Uklidňoval jsem je, ale sám jsem si nebyl jistej co mám vlastně dělat. Najednou jsem to nechtěl. Musím něco udělat. Nechci s nima spolupracovat. Musím něco udělat. Ale co, proboha. Co?! „Zkusím to jejich auto odrazit. Přece máme silnější.“ Řekl jsem nahlas. Rozjel jsem se a naboural do jejich auta. Neměl jsem ale místo k tomu, abych nabral rychlost, takže se moc nehnulo.
„Zkus to eště jednou !“ řval Pavel.
Zacouval jsem. V tom se ozvala střelba. Na předním skle se objevilo několik pavouků, jak je zasáhly kulky ze samopalů. V autě byl v tu chvíli slyšet jenom hysterický řev. Po chvíli jsme se trochu uklidnili a zjistili, že žádná z kulek sklo skutečně neprostřelila. Přesto to stačilo, aby jsme byli k smrti vystrašeni. Když znovu vystřelili, rozhodli jsme se vzdát a peníze vydat. Věřili jsme, že vezmou peníze, maximálně nás svážou a ujedou. Já jsem kluky uklidňoval. Neřekl jsem jim, jak to vím, ale ujišťoval jsem je, že se nám určitě nic nestane. Oba kluci souhlasili. Otevřel jsem pomalu dveře. V tu chvíli věci nabrali rychlý spád. Jak jsme vystoupili, ozvala se znovu střelba. Pavel s Pepou se svezli k zemi.
„Co to kurva děláte?!“ Začal jsem řvát a běžel ke klukům, abych se přesvědčil, jestli žijí. Měli jsme všichni neprůstřelný vesty, ale jak jsem okamžitě zjistil, tak jim mířili na hlavu. Neměli šanci. Oba byli v tu ránu mrtví. Nemohl jsem tomu uvěřit. Tohle nikdo neplánoval. Tak proč? Najednou se ve mě vzedmula ta zoufalost a zloba. Chtěl jsem skočit po tom, který stál nejblíže a možná bych ho umlátil holýma rukama, jaký jsem měl vztek, ale zasáhla mě pažba samopalu do hlavy. Podlomili se mi kolena a poroučel jsem se k zemi. Přesto jsem ještě vnímal. Ještě jednou se ozval samopal a já ucítil palčivou bolest v noze. Pak jsem teprve omdlel.
Vzbudil jsem s v prázdné cele a byl celý zpocený. Opět si pro mě přišli, abych šel k dalšímu výslechu. Starší z kriminalistů, už jsem věděl, že se jmenuje Saxl, nadporučík Saxl, mě přivítal a nabídl mi kafe a cigaretu. S díky jsem přijal. Mladší z dvojice, hodností poručík a jménem Krejdl, opět chodil po místnosti, zejména mě za zády, aby mě znervózňoval, a ironicky se uškleboval na svého kolegu, jestli mi prý ještě nechce nabídnout dortík. Zasmál jsem se, ale radši jen v duchu. I když koutky mi asi zacukaly, protože na mě hned vyjel, jestli mi je něco k smíchu. Saxl koukal dobrých deset minut papírů, které měl před sebou. Stále jimi listoval. Kdoví, jestli tam opravdu něco bylo, nebo to jen tak zdržoval, aby zvýšil napětí. Je fakt, že herci to jsou dobrý. Potom začal mluvit. V klidu a tiše. Sotva jsem mu rozuměl.
„Tak pane Maleši. Máme tu nová svědectví, která na celý váš případ vrhají úplně jiné světlo. Nechcete se trochu rozpovídat a říct nám konečně jak to bylo?“
Odpověděl jsem, že nevím co by chtěli slyšet, ale za zády se mi začal smát ten poručík. Prej ještě rád budu chtít povídat, ale oni už nemusí mít zájem mě poslouchat. Nerozuměl jsem mu. Vždyť já byl vlastně oběť. Dokonce mě už vyšetřovali, po loupeži, když jsem byl v nemocnici. Tehdy tam byli i novináři a všichni nás litovali. A teď... Brzy jsem však měl pochopit, jak na tom jsem. A nebyl jsem na tom opravdu růžově.
Saxl pokračoval: „ Jak to tak vypadá, tak budeme muset ten váš případ překvalifikovat.“
Koukal jsem na něj asi dost nechápavě a tak mluvil dál: „Podle nových výpovědí, dvou na sobě nezávislých svědectví, jste celou akci naplánoval a organizoval. Navíc balistická expertíza prokázala, že z vaší služební pistole byl zavražděn váš kolega Pavel Jánský.“
„Cože?!“ vyjelo ze mě „to není možný, dyť je voba sejmuli samopalama. Kdo tohle řekl.“
„No vida. Už si vzpomínáš. Však ty se rozpovídáš.“ Zasmál se Krejdl.
„Bohužel. Expertíza hovoří jasně. Pavel Jánský byl sice postřelen samopalem, ale ten ho jenom zranil. Možná mohl omdlít, ale smrtící ránu dostal přímo do hlavy z vaší pistole. A co je hlavní, tak na té jsou pouze vaše otisky a měl jste jí u sebe v pouzdře. Podle jednoho svědectví. Jste byl členem bandy, která auto přepadla a když jste zjistil, že Pavel Jánský ještě žije, sám jste ho šel dobít.“
„ To není možný. Kdo vám tohle nakecal.... Vždyť jsem z posádky přežil jenom já.“
„Právě proto, abys neměl svědky. Tak si ho sejmul.“ Přidal se zase Krejdl. Zase mě přerušil a já chtěl přemýšlet. Kdo to mohl říct a zároveň nebýt podezřelý. Kdyby to byl náhodnej svědek, ten by zase nesvědčil proti mě. Vždyť já to neudělal. Do hajzlu.
Nevěděl jsem co mám dělat. A tak jsem se rozhodl jim to všechno popravdě odvyprávět. Nikdo mi přece nemůže hodit na krk smrt těch dvou kluků. To se musí vysvětlit. Já je přece nezabil. A ani jsem nechtěl a nevěděl. Já to nechtěl. Já jenom vykecal, kudy pojedem. Začal jsem jim to všechno vyprávět od začátku. Už jsem taky pochopil, proč jsem byl na cele vždy sám. Chtěli abych měl čas o tom přemejšlet. Abych se tím sám trápil, aby mě to pronásledovalo, až to prostě budu muset ze sebe dostat. Teď už jsem věděl, že to prostě dál nechci držet v sobě. Musí to ven. Všechny fakta i emoce. Docela se mi potom ulevilo. Oba policajti byli se mnou spokojený. Pochválili mou spolupráci a na cestu do vazby mi dali krabičku cigaret. Doufal jsem, že se všechno vysvětlí. Já sice budu sedět, tomu se nevyhnu, ale jenom za to co jsem skutečně proved, to může bejt tak rok, dva, ale ne za vraždu. Když mě dovezli zpátky do vazby, už jsem nebyl na cele sám. Seděl tam nějakej pokérovanej feťák. Ale nic nevnímal. Jen tak čuměl do zdi.
Všechno dopadlo jinak než jsem čekal. U soudu mi přišili organizátorství, loupež i dvojnásobnou vraždu. Právník se mě ani moc nezastával, zřejmě mnou opovrhoval. Sice párkrát naznačil, že to nemohlo být tak, že ten svědek není důvěryhodnej a tak dál, ale většinou mu to soudce zamázl. Jak jsem se dozvěděl, tak Jirku Žita, našli s dírou v hlavě. Ten snad mohl svědčit pro mě. Prej sebevražda. Jenže u něj našli dopis, kterej prej napsal před smrtí a na základě kterýho bylo právě celý to obvinění. Myslim, že tý verzi o jeho sebevraždě nevěří ani policajti, ale asi to bylo provedený tak dobře, že s tím nemůžou nic dělat. A stejný to bude i s tím dopisem. Dokonce proti mě svědčil i Karel. Jo, můj bejvalej parťák a bejvalej policajt, co měl ten den horečku a nemohl přijít do práce. Dosvědčil, že jsem měl dluhy, že jsem měl divný řeči a dokonce ho i přemlouval, aby se podobný akce zúčastnil. Navíc se mi prý hodila smrt Pavla, neboť jsem mu dlužil už dost peněz. Svědčila taky přítelkyně Žita, kterou jsem nikdy neviděl, ale ona mně prý viděla a navíc jí to celé Jirka vyprávěl dřív než se zabil. Nesvědčil King. Ani nebyl obžalovanej. Ten prostě zmizel a nikdo o něm nic neví. I když v jednu chvíli jsem ho možná zahlédl na chodbě soudu. Nejsem si sice stoprocentně jistý, ale moc bych za to nedal. Viděl jsem ho bavit se tam s Karlem. Prachy se nikdy nenašly, narozdíl od ohořelýho vozu, kterým jsme ten den jeli.
Teď mám patnáct let na to,aby jsem přemejšlel nad tím, kde se stala chyba. Vlastně jsem z těch peněz taky nic neměl. Já dostal jenom zálohu dvacet tisíc a ty jsem poslal bejvalce na děti. Neměl jsem z toho nic a jsem to já, kdo je odsouzenej. Ale furt jsem na tom líp něž Pepa s Pavlem. Byli to mladý kluci. Je mi jich líto. Vlastně jsem to možná opravdu já, kdo zavinil jejich smrt.
Konec
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář