Záhada zmizelé mrtvoly
23. 2. 2009
Záhada zmizelé mrtvoly
Na stole se rozdrnčel telefon. Byl to ještě ten starý typ ze sedmdesátých let s vytáčecím číselníkem. Osazenstvo kanceláře si ho tady chránilo z určité nostalgie, i když to současné už nepamatovalo technika, který ho sem kdysi přišel zapojit.
„Slyším,“ natáhl se pro sluchátko poručík Josef Krejdl, neboť ostatní byli velice zaneprázdněni. Jeho kolega nadporučík Petr Saxl právě zaléval kávu, její vůně zavanula kanceláří a mísila se s vůní anglické slaniny, kterou právě svačili jejich dva zbývající kolegové u sousedního stolu.
„Takže mrtvola ve škarpě mezi Újezdem a Pitkovicema. Prostřelená hlava. Jasně. Jedeme tam,“ opakoval Krejdl do telefonu.
„Hele my jíme,“ zakveruloval jeden z kolegů od sousedního stolu.
„Prosím tě, ty by si jedl i nad tou mrtvolou, tak se nedělej,“ pak se otočil na Saxla, „tak co jedem?“
„No jasně že jedem,“ sebral kožené sako z opěradla židle a smutně se ohlédl na hrnky nad kterými se vznášel obláček voňavé páry.“
„Jo Petře! Díky za to kafe,“ ozval se opět jejich kolega, zatím co Saxl jen mávl rukou a společně s Krejdlem opustili kancelář.
Projeli kolem Hájů na Jižním městě a na kulaťáku odbočili na Petrovice. Na druhé odbočce zahnuli směrem na Pitkovice. Na křižovatce se silnicí mířící k Újezdu už zahlédli policejní vůz. Vedle něj čekal i modrý favorit a u něj asi šedesátiletý muž v brýlích. Byl silnější postavy. Takový hromotluk v montérkách. Jejich vůz zastavil za nimi. Saxl vystoupil z auta a vrhl se k policistovi v uniformě.
„Tak co tu máte, a kde máte vyhrazené místo činu?“ rozhlížel se a nikde nic neviděl. Nikde nebyla natažená policejní páska, která by místo nálezu ohraničovala a určovala tak prostor, kam smí až kriminalisté.
Praporčík v uniformě se hned začal bránit: „ale ono to není tak jednoduché.“
Mezitím k nim přistoupil i Krejdl a zeptal se: „co není jednoduché? Máte mrtvolu. Jsou tady stromy, uvážu pásku a označím prostor, kde se dají předpokládat stopy, které by mohli vést k objasnění trestného činu,“ vysypal ze sebe.
Praporčík se však dál tvářil nejistě. „Jenže mi mrtvolu nemáme, „ dodal nesměle.“
„Cože??!!“ vykřikli oba kriminalisté současně.
„No přijel pro nás tady pan Pecháček. On je z Újezda a byl v Pitkovicích nakoupit. Když se vracel, tak údajně viděl nějakou osobu jít po krajnici a najednou zmizet v příkopu. Támhle u toho stromu,“ ukázal směrem k mohutnému listnáči.
„No a dál?“ pobídl ho Saxl.
„No tak zastavil a šel se podívat. Tam našel..., no řekněte tady kriminálce co jste tam našel, pane Pecháček,“ vyzval praporčík nálezce, který se také tvářil jako by mu ulétly včely.
„No já se tam naklonil a viděl jsem tam ležet na zádech chlapa. No, spíš kluka. Tak pětadvacet. Takovej zrzavej. V hlavě měl díru a celou hlavu od krve. Bylo to hrozný. Tak jsem se sebral a rychle jel tady pro policii,“ ukázal na praporčíka.
„Takže vy jste nezavolal? Vy jste se sebral a dojel pro policii?“ zeptal se Saxl.
„Jo. Přesně tak,“ pokýval hlavou.
„A proč jste tu nepočkal a nezavolal? Vy nemáte mobil?“ chtěl vědět Krejdl.
„Jo. Přesně tak,“ zopakoval svědek.
„Dobře a když jste přijeli i s policií zpátky, tak co?“ pokračoval Saxl.
„No tak tady ta mrtvola nebyla,“ pokýval rameny, jako že nechápe jak se to mohlo stát.
„Pojďte nám ukázat, kde přesně měl ležet,“ vyzval je oba Saxl a vydal se směrem ke stromu na který již před tím ukazovali.
Došli k místu. Tráva tam byla zválená, na silnici v těch místech byly poměrně čerstvé stopy brzdné dráhy, na stromě stopy po laku z nějakého vozu. Také tam bylo nějaké rozbité sklo. Zřejmě ze světel. Mrtvola však žádná. Krejdl seskočil do příkopu a podíval se zblízka na ležící stébla trávy.
„Člověče, něco tu bylo určitě. Tady to vypadá na docela dost zaschlý krve. Ale určitě se to nestalo dneska. A tady zase jsou stopy od auta, jako by sjelo do toho příkopu, rozbilo si světlo a mírně se otřelo o strom. Zřejmě se autu nic víc nestalo, tak odjelo tady přes pole a támhle asi patnáct metrů je takovej jako by nájezd na pole, tak tam zase najel na silnici a odjel.“
Saxl ho pečlivě poslouchal a snažil se si událost vybavit. Přitom si prsty prohrabával mírně prošedlou bradku, která s mušketýrským knírkem zdobila jeho tvář.
„Nojo, to by vypadalo na autonehodu. Někdo nezvládl řízení a sejmul chodce. Pak ujel...,“ přemýšlel nadporučík nahlas.
„A myslíš, že se později vrátil, aby mrtvolu odklidil?“
„No i to je možný. Hele nech kluky, ať tam vyfotěj, natočej, posbíraj a přeměřej co se dá a půjdeme si ještě promluvit s panem Pecháčkem,“ ukázal technikům, kteří přijeli s nimi, aby se dali do práce. Celou chvíli poslouchali, jak se oba kriminalisté baví, takže věděli co se od nich žádá. Navíc měli tito chlapci veliký cit pro detail. Měli určitou výhodu, že je nemuselo zajímat, jak se s případnou stopou kterou zajistí, naloží, jak zapadne do příběhu případu, či tam vůbec patří. Jejich úkolem bylo zajistit všechno, co by mohlo vést k objasnění trestného činu a to mohlo být cokoli. Od stop zaschlé krve, přes stopy pneumatik, či laku, který se zachytil v kůře stromu, až po sklíčka z rozbitého světlometu. Někdy to mohla být třeba i zlomená větvička. Nikdy předem nevěděli co bude nakonec to podstatné, co celý případ pomůže rozřešit.
„Takže pane Pecháčku,“ začal Saxl, „vy jste tedy objevil mrtvého muže tady v příkopu. Je to tak?“
„Jo. To sedí.“
„Jak jste přišel na to, že v tom příkopu někdo je?“
„No jak jsem vám už říkal. Viděl jsem toho chlapa na krajnici a pak najednou zmizel. Tak jsem zastavil a on tam ležel.“
„Počkejte. Podle vašeho vyprávění by ten chlap šel, někdo by ho, třeba z dálky střelil a on zahučel do škarpy, je to tak? Jenže podle stop, které jsme zjistili, teda kromě toho, že nebožtík odešel, je pouze zaschlá krev, tedy nemůže být čerstvá. Jak jste vlastně poznal, že je mrtvý?“
„No dyť jsem vám to říkal. Měl díru v hlavě a celou hlavu od krve. Chlapci já jsem starej myslivec. Já vím jak vypadá díra po kuli“
„Nevšiml jste si..., ta krev byla čerstvá, nebo zaschlá? Víte jako jestli krvácel, nebo ..., to bylo prostě zaschlé?“ zkusil si to upřesnit Krejdl.
„No, víte, když tak o tom přemejšlím, tak asi spíš zaschlá. Já si ho teda moc neprohlížel, ale určitě to nebylo, jako že by krvácel. To ne,“ zakroutil hlavou a za tlustými brýlemi, jakoby zakoulel očima. Samotný to nějak přestával chápat.
„Jestli je to tak, pak jste ho zase nemohl vidět na silnici?“ dodal Krejdl.
„Tak to ne pánové. Přeci jsem se nepomát. Já vám říkám, že šel po silnici a v tomhle místě prostě zmizel.“
„No a pak zmizel úplně. Do prdele, to je zase kšeft,“ vzdychl Saxl a zakroutil hlavou. Pak se zamyslel: „hele Pepčo, něco mě napadlo. Dejme tomu, že tady ležela mrtvola, která měla díru v hlavě. Pominu, že by mohla chodit po silnici, ale když pan Pecháček odjel pro policii, tak tu mohl někdo nezvládnout řízení. Sjel dolu. Mohl si myslet, že ho srazil. Chtěl zahladit stopy a toho mrtvýho nám odvezl. Co ty na to?“
„No teoreticky je možný všechno, ale je to divný. Jasně náhoda, sjede s autem do škarpy, ale ten mrtvej tam musel bejt alespoň den. Ta krev byla zaschlá. Takže nekrvácel, přeci si ten člověk nemyslel, že ho zabil?“
„No já vím. I když to vážně vypadá podivně. Ale co když taky viděl někoho na silnici. Pak dostal smyk a najednou mrtvola. Zároveň šok z nehody. Lekne se, chce zamést stopy, tak ho naloží a odveze někam jinam,“ spekuloval Saxl.
„Prosim tě Petře. Eště napiš do hlášení, že duch toho mrtvýho strážil své tělo a kolemjdoucí upozorňoval na svou hroznou smrt. Uvidíš co ti na to řekne náčelník.“
„Blbče. Jenom přemejšlím. V každým případě musíme zjistit kdo tady naboural. To se muselo stát zhruba před hodinou. Lak je červenej, sklo ze světla vypadá stejně, jako to na favoritu tady pana Pecháčka. A vzhledem k tomu suchu, který je, tak asi bude to auto pěkně zaprášený, jak jelo tady po poli,“ shrnul Saxl. Mezitím technici sbalili věci a ohlásili, že jsou hotový a počkají v autě.
„Pane Pecháčku. Nevíte, jestli tady v okolí, v Újezdě, nebo Pitkovicích nemá někdo červeného favorita, nebo formana?“
„Tak to nevím,“ pokrčil rameny. Bylo na něm vidět, jak by rád pomohl. Chtěl také aby uvěřili. Co viděl to viděl a také jim to popravdě vyprávěl.
„No nic budeme muset tady projet okolí, jestli nebudeme mít štěstí.“ Bohužel ten den štěstí ještě neměli.
Petr Saxl vešel do kanceláře, sundal si kožené sako a hodil ho přes opěradlo židle. Vyhrnul si rukávy u košile a šel natočit vodu do rychlovarné konvice. Po chvíli vešel jeden z jeho kolegů od vedlejšího stolu.
„Jé Petře, já bych si dal taky. Díky.“
„Jo jasně. S mlíkem?“
„Ne černý. Jo, to jsem se tě chtěl zeptat. Neztratil si něco?“
„Co jako?“
„No jestli ti něco nechybí...,třeba mrtvola, chá,chá,“ neudržel se nesmát svému vtipu.
Akorát v tu chvíli se otevřeli dveře a vstoupil Krejdl s dalším kolegou.
„Nazdar Pepo, ty jsi to taky nenašel?“ obrátil se na nic netušícího Krejdla.
„Co se stalo?“
„Ále, Petr něco ztratil. Tak jestli jsi to neviděl?“
„Co si ztratil, Petře?“ zeptal se Krejdl bezelstně.
„Mrtvolu vole,“ dokončil Saxl vtip dřív, než se to podaří jeho vtipnému kolegovi, „jo a ty si to kafe pojď udělat sám, já bych ti ho jinak musel hodit a co kdyby si ho nechytnul.“
„Tak se nečil. Ale to je bomba vyšetřovat vraždu a nemít ani pachatele, ani oběť, jenom jednoho bláznivýho svědka, kterej viděl den starou mrtvolu chodit po ulici.“
„Zapomínáš na stopy,“ upozornil Krejdl.
„Nech ho bejt. Vidíš že si z nás dělá prdel,“ pronesl Saxl a podal kolegovi přeci jen hrnek s horkou kávou.
Petr Saxl ležel v posteli a koukal do stropu. Občas se tmou mihlo světlo z ulice, jak kolem projíždělo nějaké auto. Možná se trochu usmíval, protože se cítil skvěle. Na rameni mu sladce oddychovala kudrnatá dlouhovlasá rusovláska, se kterou se před chvílí krásně miloval. Ona se pak přitulila a vzápětí usnula. Přikrývku měla schoulenou mezi nohama, čímž se mu naskýtal pohled na její nádherný nahý zadeček. Radka, jak se jeho přítelkyně jmenovala, byla povoláním psycholožka, což se s jeho profesí kriminalisty skvěle doplňovalo. Bylo mu nádherně a ona se ve spánku také slastně umívala. Právě tuto idylku přerušilo hraní telefonu. Petr zaklel a natáhl se po mobilu. Radka se vzbudila a smutně se na něj podívala. Po chvíli jí bylo jasné, že v posteli zůstane sama.
„Promiň miláčku," políbil jí, „ale Pepa sehnal to auto, který nabouralo na místě činu. No vono se spíš našlo samo. Před chvílí s ním řidič naboural na křižovatce v Petrovicích. Musím tam.“
Červený favorit byl obtočený okolo sloupu veřejného osvětlení. Jeho osmnáctiletý řidič byl v péči záchranky, i když jeho zranění byla více méně povrchová. Krejdl je upozornil, že než ho odvezou, chtěli by si s ním ještě promluvit. Saxl právě v tu chvíli přijel. Krejdl mu stručně vysvětlil co věděl. Mimo jiné mu dal také expertizu stop z místa činu.
„A jak víš, že je to on? Vždyť jeho auto ještě nikdo neprohledal,“ zeptal se Saxl.
„No jednak je to poměrně blízko od místa činu, jednak ten kluk bydlí v Pitkovicích, je to červenej favorit a ačkoli je teď nabouranej z pravýho boku, tak má rozbitý levý světlo a odřenej levej blatník. Jistý to sice není, ale máš u mě pivo, jestli to není von,“ shrnul své postřehy Krejdl.
„To je slušná kombinace,“ pochválil ho Saxl.
„No kromě toho jsme na něj už měli typ. Já jsem totiž celej den strávil v Pitkovicích a okolí. Takže dokonce vím, že jezdil za holkou právě do Újezda.“
„Jo takhle. Já si říkal, že se hned sázíš,“ zasmál se Saxl, „ no tak se ho jdeme zeptat.“
Černovlasý kluk, který řídil zbořeného favorita, měl přes ramena přehozenou deku, kterou mu půjčili záchranáři. Byl dost vyplašený. Oči mu těkali ze strany na stranu, když k němu oba kriminalisté k přistoupili, jeho napětí se ještě vystupňovalo. Dokonce začal zadrhávat.
Saxl si prohlédl jeho řidičák, který mu podal jeden z přítomných uniformovaných policistů.
„Tak hele mladej. Jak tak koukám, řidičák máš ještě mokrej, sotva měsíc starej a už máš druhou bouračku,“ spustil Saxl přísně.
„Co... co... cože?“
„No říkám už druhá bouračka. Teda jestli jich nebylo víc.“
„Ja...ja...jak to...to m...mmm...myslíte?“
„No dneska to je jasný, no a ta mezi Pitkovicema a Újezdem, ne?“
„Ja...jak to ..., ale já...já ho ne...ne...“
„Myslíš nezabil?“
„Jo, jak to...to víte?“ zeptal se udiveně.“
„Hele my toho víme celkem dost, ale pěkně si nám to, ale i sobě, zkomplikoval. Chceš cigaretu?“ řekl Saxl smířlivěji a pak zvedl hlavu k záchranářům, kteří přikývli.
Mladík také přikývl a kriminalista mu jednu podal. Sám si také jednu vložil do úst, ale ještě než oběma připálil, tak se zeptal: „musíš nám říct, kam si ho odvezl? Sice asi přijdeš o řidičák, ale byla by škoda se ještě nechat zavřít za napomáhání trestnému činu.“
„Jo ja...jasně. Já vás tam hned do...dovedu. Já až když jsem ho chtěl scho...schovat, tak jsem zji...zjistil, že byl zastřelenej.“
„A to sis nevšim, že už je mrtvej dýl. Vždyť už nemohl krvácet.“
„Jenže já ho vi...viděl, jak na mě mává u kraj...krajnice a pak mi vlez před auto. Chtěl jsem to strhnout a právě pro...proto jsem skončil v pangejtu.“
„Počkej ty si ho viděl na tebe mávat? To není možný. Musel bejt mrtvej už několik hodin,“ zapojil se Krejdl.
„Já...já si to nedovedu vy...vysvětlit, ale já ho vopravdu viděl na silnici.“
„Tak to seš už druhej,“ řekl Saxl spíše pro sebe.
„No tak na to se zeptej doma. Třeba ti to Radka vysvětlí, protože já to taky nechápu a hlavně to není možný. V každým případě do zprávy to psát nemůžeme, nebo nám doporučí aby Radka vyšetřila nás dva,“ dodal Krejdl.
„Jo v lepším případě mě pošlou rovnou za Mirkem Zachem do Bohnic,“ vzpomněl Saxl svého známého psychiatra, se kterým nedávno řešili společně jeden z případů.
Naložili mladíka do služebního vozu a vyrazili hledat ztracenou mrtvolu. Mladík je dovedl až za Říčany do lesa, kde jim ukázal úkryt, kam jí schoval, když se bál, že ho sám zabil svým vozem. Když odkryli věci naházené na oběti, Saxl vyťukal na mobilu číslo na výjezdovku: „tak jsme konečně našli mrtvolu z těch Pitkovic. Přijeď nám to tady zdokumentovat, ale jsme až za Říčanama.“ Pak popsal místo kde je najdou a zapálil si cigaretu: „Chlape vy jste nám to pěkně zkomplikoval,“ adresoval poznámku mladíkovi, která však byla zároveň jistou úlevou. Teď už začne klasické vyšetřování. Jen ještě musí zjistit o koho se vlastně jedná. Samozřejmě, aby to zas tak jednoduché nebylo, neměl zavražděný u sebe žádné doklady.
Celý týden strávili obcházením rodinných domků, firem i obchodů v blízkém i širším okolí místa činu. Předpokládali, že by někdo mohl zavražděného znát. Po týdnu byli konečně úspěšní. V jednom hypermarketu zaznamenali stopu. Jeden člověk z ochranky ho poznal. Sice ho poznal, ale nic o něm nevěděl. Odkázal je na jednoho z managerů. Po několika minutách přišel muž, středního věku v dobře padnoucím obleku. Představil se jako technický manager, který má, mimo jiné na starost úklidovou firmu. Ta je najatá a zaměstnance dodává ona. Nabídl jim kontakt na šéfku úklidu pro jejich objekt. Ukázali mu fotku. Poznal ho.
„Jo, tak toho znám. Ten tu u nás dělal, ale neřeknu vám jak se jmenoval. To víte, pro mne to jsou cizí zaměstnanci, často se mění, takže si ani nesnažím pamatovat jejich jména. Snad Vasil, nebo tak nějak, ale jak dál, to fakt netuším.“
„Jaký byl pracovně? Nechodil za ním někdo?“ zeptal se Saxl.
„Já opravdu nevím. Raději kontaktujte tu jeho šéfovou.“
„Tak snad víte jaký byl v práci, ne?“ vyzval ho k přímější odpovědi i Krejdl.
„Tak pokud se ptáte na práci, tak velice špatný. Už měsíc jsem žádal o jeho výměnu. Nejen, že naší firmě několikrát způsobil škody, nakonec ty za něj zaplatila jeho firma a z firemního telefonu provolal asi tři tisíce za jediný měsíc, to nakonec taky za něj zaplatili. No a s jeho prací jsem taky nebyl vůbec spokojen. A nejen já.“
„Jak to myslíte?“ chtěl upřesnění Saxl.
„No já zase dostával vynadáno od svého ředitele. Abych řekl pravdu, sice je mi to líto, ale na druhou stranu jsem rád, že už tady nebude.“
„To zní dost drsně, vzhledem k tomu, co se mu stalo, ne?“
„Pardon, ale nikoho od nich jsem se nemohl zbavit tak dlouho jako jeho.“
„Možná si s vámi budeme muset ještě popovídat. Měl jste totiž motiv.“
„No dovolte!? Přeci nebudu zabíjet někoho jen proto, aby jsem se ho zbavil jako pracovníka. To bych musel být masový vrah.“
„To musíte vědět vy. Ale zájem jste na jeho likvidaci měl?“ rýpl si Krejdl.
„Tak to jsou snad trochu silná slova,“ bránil se manager.
„Samozřejmě, kolega to tak nemyslel, ale i tak to pro nás může být důležité. Děkujeme vám,“ uklidnil managera Saxl.
Vedoucí úklidu, která měla na starosti objekt ve kterém, před svou smrtí pracoval i zavražděný, se jmenovala Vlasta Šochtlová. Předvolali si ji na kriminálku. Na předvolání se dostavila asi padesátiletá šlachovitá blondýna, z jíž řeči okamžitě byla znát ráznost a neústupnost. Zřejmě by ani nemohla jinak svou práci dělat. Jak zjistili z její výpovědi, měla na starosti jen samé pracovníky z Ukrajiny. Ti podle jejích slov vždy přijdou velice pokorní, šťastní, že dostanou práci, ale po čase se otrkají a jsou stále hůře zvládnutelní.
„Říkáte, že jsou stále hůře zvládnutelní. Nikdy vám nepřerostou přes hlavu?“ zeptal se Krejdl se zájmem.
„No, když je nejhůř, tak zavolám jejich bossum a voni si je daj zase do klidu,“ řekla rezolutně.
„Počkejte. Jak to myslíte? Jakým jejich bossům?“ chtěl vědět Saxl.
„No, to se tak říká,“ začala se ošívat.
„Já bych byl rád, kdyby jste mi to vysvětlila. Jaké bosse jste měla na mysli,“ naléhal Saxl.
„Víte já bych nechtěla mít problémy.“
„Ty by jste mohla mít, pokud nám nebudete odpovídat na to, na co se ptáme. Takže co je to za lidi,“ přitvrdil Krejdl, neboť vycítil informaci.
„No neříkejte, že nevíte o co jde?“ zeptala se jich, jako že odpověď je veřejně známé tajemství.
„Raději nám to vysvětlete.“
„No bossové. Ty jim sháněj práci i bydlení a přes ně oni dostávají i plat. Takže když něco podělaj, boss to za ně zaplatí a strhne jim to z platu.“
„Takže oni tu ty lidi nejsou asi úplně legálně, co?“ položil upřesňující otázku Krejdl.
„To já nevím. To není moje starost. Já dostanu lidi a těm řeknu co mají dělat. Jestli tu jsou legálně nebo ne, to je jejich věc.“
„No tak jednoduché to není. Samozřejmě, pokud je vám známá skutečnost, že tu nejsou v souladu se zákonem, je vaší povinností toto oznámit příslušným úřadům, jinak se dopouštíte sama nezákonného jednání. To jen tak na okraj. Na druhou stranu mě osobně to až tak nezajímá. Jestli jste si nevšimla, tak tady jsme na kriminálce. A mě teď spíš zajímá kdo toho Vasila zabil, než to jestli měl v pořádku papíry,“ upřesnil jí Saxl.
„Takže k věci,“ přidal se Krejdl, „někdo mu prostřelil hlavu...,“ a hodil na stůl před ní fotky zastřeleného. Její oči sjeli pohledem na obrázky a celá se otřásla. I když byla otrkaná životem, moc fotek, kde by jejímu bývalému zaměstnanci zela do čela díra a velká část temene byla roztříštěná, to neviděla každý den. Na rukou a zřejmě i jinde po těle jí naskočila husí kůže. Celá jakoby se schoulila do sebe. Sáhla po cigaretách a třesoucími se prsty si připálila. Zhluboka vyfoukla kouř.
„To je hrozný,“ cigaretou ukázala na fotky.
„To je. A my musíme zjistit, kdo to udělal,“ řekl Saxl a podepřel si rukou bradu.
„Já o tom nic nevím. Jen sem se ho chtěla zbavit, totiž ne zbavit, jako odeslat ho někam pryč. Někam jinam. Na jedný straně na mě tlačil ten manager z obchoďáku, že ho tam nechce, na druhý straně můj ředitel, že jim chce ten obchoďák snížit fakturaci. No a ten parchant, pardon, Vasil, ten už na to prostě kašlal. Víte oni když se zatvrdí, tak už s nima nikdo nehne.“
„Takže jste řekla těm jeho bossům, aby ho ...?“ Krejdl naznačil pohybem palce pod krkem, jakoby podříznutí.
„Ne proboha, to ne. To by mě ani nenapadlo. Já jim jenom říkala, aby mě ho zbavili. Teda jako aby ho dali jinam a mě dali náhradu,“ bránila se.
„No a oni?“ pokračoval Saxl.
„No oni pořád slibovali. Prej už někoho maj, ale ještě musím pár dní počkat. Jindy to nikdy netrvalo tak dlouho. No a situace byla stále neúnosnější. Několikrát jsme museli s naším ředitelem v tom obchoďáku slibovat, že už se tak špatný úklid nebude opakovat, a vždycky jsem to pak dostala sežrat já. Tak jsme zase volala bossum a snažila se na ně trochu přitlačit.“
„Ještě než budete pokračovat. Upřesněte mi. Kolik těch bossů, jak vy říkáte je?“ zastavil ji Saxl.
„No voni jsou dva, ale já vždycky mluvila jen s tím jedním. To je tak nějak zažitý, že o nich mluvím v množným čísle.“
„Jak se jmenuje ten, s kterým jste mluvila?“ opět se přidal Krejdl.
„Igor.“
„A dál?“
„Dál, dál. Já vlastně nevím, jak dál se jmenuje. Von se mi možná někdy představoval, ale já mu vždycky říkala Igore. Promiňte, ale vážně si nevzpomínám.“
„Telefon na něj, předpokládám, máte?“ zeptal se Saxl pro upřesnění.
„Jo to mám.“
Na poradě u náčelníka kriminálky majora Hajnuka Saxl s Krejdlem informovali o všem co zatím k případu měli. Vyjádřili se i ostatní přítomní. Major Hajnuk to vše shrnul: „takže prověřte všechny přihlášení jeho telefonu v inkriminovanou dobu. Já zařídím odposlech jeho mobilu a vy,“ ukázal na další dva zúčastněné policisty, „zařiďte jeho sledování. Mareš s Ceplem zase zjistí, jestli nemá na svědomí ještě někoho dalšího. Prověřte lidi, který pod ním dělali a zároveň porovnejte se zatím neznámejma mrtvolama. Ten Igor je prostě naše zájmová osoba. Shromažděte všechno co se dá. Jestli se nám něco vyrýsuje, tak zavoláme URNU a s velkou parádou ho sejmem. O.K.“
Všichni vyjádřili jasný souhlas. Každý teď věděl jaký je jeho úkol a co má dělat.
„Paní Vlasto“ oslovil nadporučík Saxl vedoucí úklidu, která je přivedla na stopu pachatele, „my teď už víme jak to asi bylo. Ale potřebujeme od vás určitou službu.“
„Ale já...“
„Nebojte se. Není to nic složitého. Pouze si s Igorem sjednáte schůzku.“
„Ale já se trochu bojim. Oni mě pak sejmou.“
„Nebojte se. Naši lidi spolupracujou i cizineckou policií a máme teď zmapovanou celou jejich činnost. Zjistili jsme, že Vasil nebyl jedinej, koho zabili.Zjistili jsme, že z jeho mobilního telefonu bylo voláno z místa činu v čase, kdy Vasil zemřel.“
„Jak jste tohle zjistili?“
„No neměl bych vám to říkat, ale každý mobilní telefon stále vyhledává nejbližší vysílač. Pokud nevoláte, tak se sice přihlásí, ale není tam zápis, jenže jakmile tam zavoláte, tak se zaktivuje a dá se zjistit, že v okruhu toho vysílače bylo voláno z toho konkrétního mobilu. Tak jsme zjistili, že byl na místě činu v inkriminovanou dobu. Tedy v době smrti Vasila. Navíc z jeho odposlechů jsme zjistili, že se o něm baví v minulém čase. Jako že byl durak, to jako blbec a že moc věděl. Zjistili jsme, že asi věděl o někom dalším, kterého se zbavili stejným způsobem. Asi proto si byl tak jistý.“
„Nojo, to asi máte pravdu. Vždyť on říkal, že se Igora nebojí. Dokonce, když jsem mu jednou vyhrožovala, že mu řeknu, jak na to sere, tak mi odpověděl, jakože Igor ho nevyhodí, protože by měl problémy. Nevěděla jsem jak to myslí. Řekla jsem ať si dá na Igora pozor, ale on se mi jen smál. Hrozně mě tím vytočil, tak jsem Igorovi zavolala a řekla mu, jak ho má na háku a dělá si z něj prdel. Igor tehdy řekl, že on skončil. Prý to slibuje.“
„No vidíte. V souvislostech, které teď už známe je jasné, kdo za Vasilovou smrtí stojí. My od vás teď chceme jedno jediné. Zavolejte mu, aby přijel před ten obchoďák. O ostatní se už postaráme my,“ shrnul Saxl.
„Vám se to mluví. Vy jich pár seberete, ale přijdou další a ty se pak pomstěj,“ obávala se Vlasta Šochtlová.
„Vždyť vy jste je nepráskla. Jen jim zavoláte, aby přijeli k tomu obchoďáku. Nic víc. Vždycky můžete tvrdit, že jste absolutně nic netušila. Navíc i kdyby přišli další. Nebudou mít návaznost na ty dva.
Petr Saxl se právě krásně pomiloval se svou přítelkyní Radkou. Vychutnával si cigaretu a hleděl do stropu. Radka mu ležela hlavou na rameni a pozorovala ho.
„Petře, tobě něco vrtá hlavou, že jo?“
„Ne nic. Bylo to krásný, ne? Mě se to alespoň moc líbilo.“
„Mě taky, ale já to na tobě vidím. Ve chvíli kdy sis zapálil, jako by si se přesunul duchem jinam. Na něco myslíš. To nezapřeš. Víš že jsem na to odborník.“
„Já vím. Ale nic se neděje,“ políbil jí na čelo, aby si nedělal starosti.
„Petře!“ sedla si a jeho zrak opět zaujala její nádherná plná ňadra, která ve světle, jež poskytovala lampa v kombinaci s měsícem, který byl právě v úplňku, byla absolutně dokonalá a lákala k dalšímu laskání. Típl cigaretu a políbil jí vztyčenou bradavku. Odstrčila ho. Rázně a přitom něžně.
„Počkej! Já vidím, že nad něčím přemýšlíš. Něco ti vrtá hlavou. Tak řekni co?“
„Ale, prostě. Ten poslední případ. Jak jsem ti o tom povídal. Všechno prakticky víme. Kdo je zavražděný. Kdo je vrah. Ale jedno mi vážně vrtá v hlavě. Totiž. Jak ten svědek, tak i ten kluk, co nám tu mrtvolu přemístil, tvrdí, že toho mrtvého viděli na silnici. A to není možný, protože byl mrtvej. Máme všechno po kupě. Případ prakticky uzavřenej, ale tohle nám tam prostě nehraje.“
„Péťo, a tohle ti dělá starosti?“ řekla něžně.
„No, prostě mě štve, že tomu nemůžu přijít ne kloub.“
„Tak se s tím netrap.“
„A ty bys to snad dokázala vysvětlit?“
„A co kdybys se smířil s tím, že je to nevysvětlitelné“
„Ale já jsem policajt. Já nemůžu do protokolu napsat: některá slova z výpovědi jsou nevysvětlitelná.“ Oponoval Petr.
„Tak to tam prostě nepiš. Jen se s tím smiř.“
„Ale jak?“
„Petře za své praxe vím, ale i z různých skutečných případů, že existují věci mezi nebem a zemí. Prostě to tak je. Lidi ještě stále nedokážou vysvětlit všechno. Jestli chceš příklad, tak už se několikrát stalo, že na místě zločinu byla vidět oběť ještě několik let po události. Je na to mnoho svědků a přesto to reálně není možné. Buď rád, že jsi vyřešil reálný případ. Vždyť ten mrtvý se třeba jen snažil pomoci na sebe upozornit.“
„Radko, to mi řikáš jako psycholožka. Vždyť přeci není možné, aby mrtvý stopoval na silnici.“
„Já taky vím, že to není možný, ale taky vím, že s tím nic neudělám. Prostě se s tím smiř, do protokolu uveď jen jasná fakta a uzavři případ jen podle reálných argumentů. Toť vše.“
„Takže podle tebe mám zamlčet část výpovědi, jen proto, že ji nikdo neprokáže?
„Miláčku, ty sám víš, že ti ani nic jiného nezbývá. Tedy jestli se nechceš objednat u mě, popřípadě u Mirka Zacha v Bohnicích. Navíc by si tím dal zbraň obviněným a proti těm máš snad nezvratný důkazy z tohoto světa, ne?
„To jo. Ty jsou nezpochybnitelný a skutečný. Máš pravdu. A děkuji ti,“ políbil jí a rukou jí znovu začal hladit ta nádherná ňadra.
Slunce bylo vysoko na nebi. Již několik dní nepršelo a parkoviště před obchodním domem bylo vyprahlé. Stromy, které byly v zelených pásech oddělujících jednotlivé řady parkovacích míst, byli už dost suché. Potřebovali zalít, nebo déšť. Tlak vzduchu sice napovídal, že by déšť mohl přijít, ale to trvalo již několik dní a stále nic. Přímo před obchodním domem byl zákaz zastavení. Tam zaparkoval obrovský černý mercedes s tmavými skly. Z něj vystoupili dva udělaní, na ježka ostříhaní chlápci s černými brýlemi na očích, v perfektně padnoucích oblecích. Opodál stála bílá felicie s emblémem uklízecí firmy. Vlasta Šochtlová stála opřená o felicii a kouřila nervozně cigaretu. Ve chvíli, kdy přijel mercedes, tak se snažila uklidnit. Moc jí to nešlo. Jen doufala, že to půjde rychle a oni nepoznají, že je sem vylákala ona.
Na parkovišti bylo zaparkováno v tu dobu kolem dvou set aut. Nikdo nemohl tušit, jestli některé z nich patří policii. Ani Igor se svým komplicem netušil, že se smyčka pomalu stahuje. Rozvážným krokem se vydali k Vlastinu vozu. Za jedním zaparkovaným džípem v tu chvíli jeden zakuklený muž právě odpočítával poslední vteřiny před zásahem. Ve chvíli kdy udělal z prstů kroužek, jako O.K. vyrazili ze všech stran zakuklenci v černých uniformách se žlutým nápisem policie. Celým parkovištěm se v tu chvíli, ze všech stran, rozléhal řev.
„Policie! Jménem zákona! Lehněte si na zem a ruce za hlavu! O nic se nepokoušejte! Tak kurva, lehněte na zem a ruce za hlavu! V tu chvíli se dva ze zakuklenců vrhli na dva Rusy v oblecích a srazili je k zemi, div jim nevyrazili dech. Oba byli tak překvapení, že se nezmohli na odpor, přestože oba měli pistole za pasem. Ty jim okamžitě byly odebrány a zacvakla se pouta. Vše trvalo jen několik vteřin. Paní Vlasta držela křečovitě cigaretu, která téměř celá vyhořela. Dlouhý neodklepnutý popel zůstal v křečovitě sevřených prstech. Rty měla rozkousané strachy a nervy, které jí způsobila akce policistů, kterou sice čekala, ale připravená na ni nebyla. Něco takového v životě nezažila a už ani zažít nechtěla.
Oba zadržené právě odváděli zakuklení policisté v poutech do připravených vozů, když jí vyhořelá cigareta spálila prsty. Rychle ji zahodila. V tu chvíli k ní přistoupil Saxl s Krejdlem.
„Paní Šochtlová, moc vám děkujeme. Teď už nás čekají jen výslechy, ale důkazů proti nim máme tolik, že už nemají šanci se z toho dostat. Je jasné, že kromě Vasila zabili další čtyři nepohodlné soukmenovce. Vasil o tom věděl, protože jedním z nich byl i jeho bývalý spolubydlící. Ten než ho zavraždili se Vasilovi svěřil, že má z Igora strach, protože mu vyhrožuje zabitím a dokonce mu prý ukázal i mrtvolu jistého Olega. Možná jste ho také znala, protože ten pro vás také dělal. Někde v Michli.“
„Oleg byl taky jejich práce?“ zeptala se nevěřícně. Nemohla tomu celému věřit. Bylo to všechno pro ní neskutečné. Předpokládala, že takové praktiky existují, ale teď pro ní byli tak skutečné. Zdráhala se tomu věřit a přitom musela.
„Ano. Dle našich zjištění to byla také jedna z obětí. Paní Šochtlová budeme vás ještě potřebovat vyslechnout.“
„Ale nechcete, abych svědčila i u soudu?“
„Já doufám, že to nebude nutné, ale k nám si vás ještě předvoláme.“
„No dobře, ale nevím co vám můžu ještě říct?“
„Nezapomínejte, že tím, jak jste na Igora tlačila, jste se přičinila o Vasilovu smrt,“ rýpl si Krejdl.
„No dovolte, to snad ne?“ bránila se nařčení, které sice sama tušila, ale nechtěla si ho připustit.
„Ale ano. Některé věci si holt nechceme připustit, ale musíme se s nimi naučit žít.“
„Ale já jim přece neřekla, aby ho zabili?!“
„Paní Šochtlová. Nikdo nic takového neříká, ale ještě s vámi budeme chtít mluvit. To je vše,“zakončil Saxl.
Konec
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář