Když levoboček dobývá svět a slávu

Kníže Břetislav I.

   Obloha byla potemnělá. Sem tam ji prořízl blesk a zaburácel hrom. Veliké kapky deště mi stékaly po obličeji a přesto jsem se já i můj společník nehnuli. V sedle koní a v plné zbroji jsme mlčky hleděli k obzoru, kde se i přes ten hrozný nečas nezastavili práce na stavbě ležení.

    Mým společníkem, jehož zrak teď upřeně pozoroval nepřítele, který se chystal na zítřejší střetnutí a jenž nehnul brvou, když mu kapky z přilbice skrápěli tvář a zatékali i pod brnění, nebyl nikdo menší než sám kníže české země. Nevím, co se mu honilo hlavou, ale nejspíše přemýšlel nad zítřejší řeží a v hlavě střádal plány, jak tentokrát konečně nepřítele porazit.

   Byli jsme zde už třetí rok za sebou a dvakráte jsme neuspěli. Jak kníže řekl: „tentokrát už se to opakovat nebude, zítra se už musí rozhodnout. A já nehodlám táhnout sem příští léto znovu.“

   „Na to že je léto, tak to počasí nevypadá,“ pomyslel jsem si, ale mé myšlenky se po chvíli  začaly ubírat  jiným směrem. „Třeba se zítra opravdu konečně rozhodne. Jenže co když tu zítra zůstaneme ležet na bojišti. I to se může stát.“ A v ten moment jsem se v myšlenkách začal vracet svým životem, který byl tak blízce spjat s mužem, který teď stál vedle mne a jemuž já tolikrát v životě stál též po jeho boku a to často i v nebezpečnějších chvílích.

   Oba jsme se narodili na začátku nového tisíciletí. Zároveň nás sbližoval podobný osud. Obou nám senám posmívali, že jsme levobočky. Nikdy nás to nezlomilo. Nikdy jsme si nenechali nic líbit a bojovali s tímto znamením, se životem i s těmi, kteří se nám kdysi smáli. Dnes si už nikdo nedovolí nás takhle nazývat. K mému společníkovi by si to nedovolil dnes ani císař. I když jeho otec nechal vyhnat ze svého dvorce svou první ženu Jutu, která se prý více modlila, než by rodila, jak o ní kníže Oldřich kdysi prohlásil. I proto, když spatřil Boženu, jež měla blíže k pohanským bohům a přírodě, okamžitě se zamiloval a přijal ji za ženu. Ona mu pak dala syna. Ten tu teď seděl na koni vedle mne hluboce zamyšlený. Dnes všemi vážený a silný kníže české země Břetislav I.

   Teď jsme oba zralý muži. Už čtyřicet let chodíme po tomto světě a jsem rád, že jsme stále přáteli. I můj otec byl členem Oldřichovy družiny a prožil s ním mnoho. I on se zamiloval do mladé dívky, která na náš dvorec tehdy přišla právě s Boženou. Já se narodil jen o pár měsíců později než Břetislav, ale naše životy už zůstaly propojeny. I když mnohokrát jsme měli namále. Už jako děti jsme jen tak tak unikli, když náš dvorec přepadli Vršovci, kteří měli zajmout Břetislavova otce. Jim se to ale nevyplatilo. Mnoho jich pak bylo zabito v boji a ještě více pak popraveno. Tehdy jsme ještě nebojovali.

   Opravdové dobrodružství jsme však spolu prožili ve Svinibrodu. To nám bylo asi dvacet. To už byl Břetislav svým otcem jmenován vládcem Moravy a mě si vzal sebou, abych se mu staral o vše co bylo potřeba. Stal jsem se jeho pravou rukou a tak jsem byl i u toho, když se měl oženit a definitivně zavřít ústa všem, kteří nechtěli uznat jeho právoplatnost syna knížete českého.  Tenkrát přijel do Olomouce, kde jsme sídlili, sám kníže Oldřich. Kromě jiného přivezl i obraz dívky, která byla dcerou jeho dřívějšího spojence  bavorského velmože, markraběte z Nordgau Jindřicha , který mu pomohl proti Polákům dobýt zpět právě Moravu a znovu ji připojit k české koruně. Byla to velice krásná dívka. Břetislavovi se také hned zalíbila, ale byl v tom háček. I přes spojenectví bavorského markraběte s Oldřichem, nechtěl Jindřich svou dceru provdat za levobočka a tak jsme měli vymyslet jak to vyřešit. Tehdy se Břetislav rozčílil: „tak jako syn Boženy nejsem dost dobrý pro dceru markraběte? Já syn českého knížete a markrabě moravský?“

„Teď není čas se rozčilovat!“ okřikl ho Oldřich, „je potřeba přemýšlet.“

„Když bude potřeba, tak ji třeba unesu.“

„To by ale bylo řešení,“ vyskočil jsem. „Tím by si Jindřich zachoval tvář, jelikož by ji už neprovdal vůbec a zároveň by o ničem jako nevěděl.“

   Kníže Oldřich souhlasil, ale upozornil nás, že to nebude tak jednoduché. Vše musí vypadat jako by to bylo doopravdy. Nikdo nebude odvolávat stráže. Nikdo o ničem neví. Oba jsme s Břetislavem souhlasili. Očekávali jsme dobrodružství a nevěděli jsme co nás čeká doopravdy.

   Vypravili jsme se tedy do Svinibrodu, kde byla Jitka vychovávána v místním klášteře. Kvůli utajení jsme se vypravili na cestu jen ve dvou. Naše družina dalších dvaceti mužů nás následovala až týden za námi. Břetislav chtěl nejdříve místo obhlédnout a připravit vše tak, aby nic neselhalo. Zároveň bylo nutné provést vše tak, aby to vypadalo skutečně jako únos a zároveň chtěl předem přesvědčit Jitku, která do celé věci zřejmě nabyla zasvěcena, aby nekladla odpor. To by celou akci dost ztížilo. Navíc jsme nesměli ve Svinibrodu vzbudit rozruch dříve, než celá akce začne. Celou cestu, která trvala několik týdnů jsme vše stále dokola probírali. Přesto nás ani ve snách nenapadlo jaké to bude doopravdy a jak to bude nebezpečné.

   Dorazili jsme do blízkosti kláštera, když se už stmívalo. To pro nás bylo dobré. Mohli jsme se celkem přiblížit a zpovzdálí objet klášter a prozkoumat okolí i únikové cesty. Potom se jsme znovu vzdálili a přenocovali v hloubi lesa. Druhý den se Břetislav vydal sám a pěšky opět ke klášteru. Já měl za úkol sehnat něco k jídlu a pohlídat koně. Porozhlédl jsem se trochu po okolí místa, kde jsme se utábořili a objevil jsem jeskyni, která nám může poskytnout přístřeší, než všechno začne. Povedlo se mi i ulovit zajíce a tak jsem v jeskyni rozdělal oheň a připravil pečínku. Břetislav se vrátil až k večeru v dobré náladě. Povedlo se mu nejen Jitku spatřit, ale i s ní promluvit. Ptal jsem se ho, jak se k ní dostal a Břetislav se zasmál.

„Ještě cestou jsem přemýšlel jak se do toho kláštera dostat a pak mne napadlo, že bude nejlepší to co je nejjednodušší.“

„A to bylo co? Zeptal jsem se netrpělivě.

„Prostě jsem zabouchal na hlavní vrata.“

Podíval jsme se na něj udiveně.

„No co se divíš. Přeci mniši neodmítnou poutníka, který je požádá, zda by nemohl po dlouhé cestě v jejich klášteře pokleknout k modlitbě.“

„Ty hříšníku, to se nestydíš použít takovou lež!“ pokáral jsem ho.

„Jednak to tak úplně lež nebyla. Opravdu jsem se zašel pomodlit. A jednak víš, že já nejsem svatý Václav. Můj praděd byl kníže Boleslav. A má matka uctívala pohanské bohy, tak jako tvoje. Nezapomínej, že křesťanství je hlavně politika. A když mi má taková lest pomoci prosadit můj cíl, pak to není lež, ale prostředek, jak dosáhnout cíle.“

„A jak si se dostal k ní?“ hořel jsem nedočkavostí.

„Právě v kapli. Byla to sice náhoda, ale náhoda přeje připraveným. Viděla ve mně zbožného poutníka a sama mne oslovila.“

„No, jestli je však ona vychovávána v klášteře a navíc tě oslovila jako zbožného poutníka, tak jak jí chceš navést k útěku?“

„Naštěstí, jak to tak vypadá, by sama ráda odešla.“

„To ti řekla?“

„Řekla mi jak mi závidí volnost. Tak jsem jí nabídl vyprávění o mém cestování. Bylo málo času, ale přesto s ní mám zítra schůzku v zahradách kláštera. Těmi mne dokonce provedl jeden z mnichů. Možná si mysleli, že tu s nimi zůstanu,“ rozesmál se Břetislav nad svou mazaností.

   Musel jsem uznat, že na první den dosáhl překvapivých výsledků. Pak jsme se s chutí pustili do pečínky a zapíjeli chutná sousta hlty vína, které jsme vezli v měchu připevněném k sedlu koně. Ten večer jsme oba usínali s dobrými pocity. Naše mise se zatím vyvíjela velice slibně.

Noc byla teplá a spánek nás posílil.