Jak jsem dělal revoluci
1) Jak to všechno začít
Když jsem se rozhodl sepsat své některé zážitky z doby před a po revoluci, jíž jsem byl, jako i mnoho dalších aktivním účastníkem, a která ovlivnila nejen můj život, přemýšlel jsem kde začít. A tak jsem pátral ve své minulosti, kdy že to vlastně začalo. A tak jsem se tak vracel, až jsem zjistil, že bych musel až do chvíle svého narození, ale možná až do osmašedesátého, tedy před svým narozením, ale možná byl prapočátek ještě dřív. Zřejmě v osmačtyřicátém. Jenže pak mne napadlo, že všechno souvisí se vším a co když byl počátek celé té dějinné události už během války a které? Druhé, nebo už té první. No prostě, takhle bych se dostal až na Bílou horu, nebo husity, nebo osídlení Polabí při příchodu Slovanů. Evidentně jsem nemohl jít až tak daleko. Musel jsem tedy hledat nějaký mezník ze svého pohledu. Rozhodl jsem se začít někdy v době, kdy jsem začal vnímat více život a potažmo i vliv politiky. Začnu tedy někdy v době, kdy vrcholila má puberta, začal se formovat můj vzdor k dosavadním hodnotám, tedy nejen politiky, ale i rodičům. V době, kdy si člověk začíná uvědomovat, že jeho pravdu nikdo nechápe a přitom má svůj jasný názor, který však během života ještě několikrát změní. To však ještě netuší. Začnu tedy někdy kolem patnácti let.
Ukončil jsem základku a vydal se na střední. Bylo to období prvních lásek, prvních cigaret, prvních piv a prvních politických názorů, o kterých jsem si myslel, že to nesouvisí s politikou, ale je to jen názor na svět. V té době jsme s jedním kamarádem vyrazili na výstavu. To by rodiče i učitelé určitě ocenili a pochválili nás, jenže byl v tom háček. Výstava byla ke čtyřicátému výročí osvobození. I to bylo ještě v pořádku. Jenže v té době byli ještě poměrně pevně u moci komunisti a ta výstava se věnovala osvobozování zejména západních Čech. A co víc konala se přímo v prostorách Americké ambasády. Pravdou je, že jsme to jako určité dobrodružství pojali. V té době to také dobrodružství bylo, no možná to byl spíš hazard s vlastní budoucností. Ani nás nenapadlo, proč je naproti ambasádě autohlídka VB a proč někdo něco fotí za okny protějšího domu. Prostě jsme šli na výstavu o konci války. Sami pro sebe jsme si to zdůvodňovali, jako občanskou uvědomělost a zároveň jsme přeci jen chtěli tak nějak provokovat. Ukázat rodičům i těm ostatním, co doma potají poslouchali hlas Ameriky. My jsme byli ti, co se klidně odváží jít na americkou ambasádu. Co víc, vylepšili jsme to tím, že jsme potom ve škole udělali o té výstavě referát. Učitel se tvářil dost neurčitě. Zřejmě nevěděl jak na to zareagovat. Výsledek se však brzy dostavil. Rodiče byli pozváni do školy. Bylo jim vysvětleno, jak mají na své děti působit, aby něco tak odporného, jako jít přímo do hnízda imperialismu, které musí náš stát trpět na svém území a ještě před ostatními žáky vyzdvihovat podíl spojeneckých vojsk na našem území při osvobozování naší socialistické republiky. Sice jsme se už neučili, že by nás osvobodila jen Rudá armáda, ale nebylo nutné přínos Američanů nějak vyzdvihovat. Navíc součástí mého referátu byla i zmínka o tom, že jen dohoda Američanů s Rusi byla důvodem, proč nemohli jít pomoci Praze a tak válka trvala o několik dnů déle.
Doma jsem si potom vyslechl, jaký jsem blbec a jak si vůbec neuvědomuji následky. Naši nebyli komunisty, ale věděli, že chcát proti větru se nemá. Brzy na to přišlo doporučení, abych přestoupil na učební obor, kde si samozřejmě v budoucnu mohu také udělat maturitu. A tak jsem se ocitl, přes svou absolutní manuální nezručnost ve středním odborném učilišti v oboru, který mi nikdy nic neříkal. Měl jsem se stát elektromechanikem. Moje babička se s tím smířit nehodlala. Ona byla sice komunistkou, ale v té době už byla v důchodu. Navíc ona byla jednou z toho mála přesvědčených a poctivých, kteří skutečně tomu utopickému nápadu věřili. A tak vyrazila za několika známými ve víře něco změnit. To pro mne udělala několikrát, bohužel pro její ideály, vždy s negativním výsledkem. Všichni jí slíbili, že se na to ještě podívají, ale nikdo nehnul ani prstem. Dokonce z dnešního pohledu si myslím, že ti kteří ji to slibovali se částečně o celou situaci zasloužili. Mně to bylo jedno. Jediné co mi tehdy vadilo, bylo to, že mě občas brala na takové schůzky sebou. Já už tehdy tušil, jak jsou ti lidé neupřímní a nechtějí jí říci: „milá paní, i když vy jste samozřejmě bezúhonná a mohla by jste být pro mnohé příkladem, váš vnuk potřebuje dostat za vyučenou, aby příště nedělal blbosti. A já si z toho samozřejmě ponaučení nevzal a dělal „blbosti“ dál.