Příběh o Ulrice – příběh, který se mohl stát v období let 1600 - 1620

     Slunce pálilo vysoko nad hlavou a prach cesty vířila kopyta koní. Už na dohled třech jezdců v dlouhých pláštích se tyčily věže královského města Prahy. Ti tři jezdci se vraceli z vítězné bitvy s Turky. Už před několika dny opustili svůj oddíl, aby jako první zvěstovali králi úspěšnou misi.  Před branami města byla spousta lidí, dožadujících se vstupu, ale stráže každého kontrolovali a tak ruch před branami byl skoro stejný, jako na tržišti. Když však velitel stráže viděl přijíždět tři jezdce v sice zaprášených, ale honosných kabátcích, zpozorněl a zastavil proud lidí, kteří už chtěli být na co nejlepších místech na náměstí, aby mohli nabízet svoje zboží. Jezdci se ještě více přiblížili, když už velitel rozpoznal jejich tváře. Všechny tři dobře znal. Byli to šlechtici patřící ke dvoru. Jedním z nich jsem byl i já.  Petr ze Sachslovic. U dvora jsem byl sice jen krátce, naše panství bylo sice jen malé a náš rod nebyl tak významný, ale před třemi lety mi pomohla jedna šťastná náhoda.

   Tehdy jsem se rozhodl odjet do královského města a pokusit se nějak prosadit. Svému otci jsem totiž na panství nebyl moc k užitku, neboť zemědělství, které nás zejména živilo, mne nikdy nebavilo. Spíše jsem se věnoval umění, četl spoustu knih u místního protestantského fařáře, který mi často vyprávěl o slavných husitských dobách, či o husitském králi Jiřím Poděbradským a těch hrdinských činech. Také jsem mu pomáhal zapisovat tyto příběhy a sám pak napsal knihu o bojovnících pravdy. Také já snil o hrdinství a k tomu jsem dostal příležitost už při první návštěvě Prahy. V jedné uličce u radnice Starého města, jsem náhle spatřil, jak tlupa pěti podezřelých postav v rozedraných šatech zastavila a obstoupila mladíka, který se od nich odlišoval na první pohled svým drahým kabátcem protkávaném zřejmě zlatem  a kloboukem s perem. Sice na ně vytáhl svůj kord, ale ti lotři mu ho hned vyrazili z ruky klackem a to už druhý z nich mu uštědřil ránu do obličeje. Chlapci se spustila krev a z očí mu vyhrkly slzy. Jistě mu bylo sotva patnáct, zatím co já už byl dospělý dvacetiletý muž. I já vytasil jednou rukou meč, ale zároveň jsem druhou rukou vytáhl pistoli. Sice byla jen na jeden náboj, ale za pokus to stálo. Vždyť oni by ho jistě ubili. Vystřelil jsem jim nad hlavy a hned jednoho z nich udeřil spodkem meče do obličeje. V tu samou chvíli jsem druhého nakopl. Zbylí tři začali utíkat. Rychle jsem zastrčil pistoli a popadl chlapce za ruku a odtáhl ho pryč, než se ti dva vzpamatovali. Ani jsem nevěděl jak a stal jsem se hrdinou. Chlapec, když se trochu vzpamatoval, mi hrozně děkoval a pozval mne do domu svého otce. Jak se ukázalo, byl to hrabě Julius von Grűnberg, což byl vysoce postavený šlechtic u dvora. Aniž bych to do té chvíle tušil, tak tímto byla má cesta k dvoru otevřená. Zároveň ze mne udělali společníka a vlastně tak trochu ochránce mladého Henricha, jak se mladík jmenoval a jehož jméno jsem brzy počeštil a oslovoval ho Jindřichu. To vše se stalo před třemi lety a já teď právě po boku Jindřicha vjížděl znovu městskou bránou do Prahy.

   Třetím je náš další společník, kterého jsme společně poznali nedlouho před naší výpravou do bitvy s Turky. Bylo to v době, kdy nás Jindřichův otec přesvědčil, aby jsme se přidali k vojsku, které se na těžký úkol vyhnat Turky ze severních Uher právě formovalo. V jeho řadách jsme se setkali s Janem z Házenburku, který byl v mém věku a tak jsme na Jindřicha dohlíželi společně a jak je jasné z našeho návratu, také úspěšně. Jan šel trochu jinou cestou. Ani on nebyl moc spokojený na panství svého otce a navíc byl trochu výbušný a tak o šarvátky už od chlapeckého věku neměl nouzi. Také na jeho tváři byla hluboká jizva, která jen tak tak, že nezasáhla oko. To byla památka na jeden ze soubojů ještě v rodném kraji, když mu za dívkou, kterou tehdy obdivoval přijel jejími rodiči vybraný ženich. Jemu zůstala jizva, ale on to nepřežil. I to byl jeden z důvodů, proč raději panství opustil a vydal se hledat své štěstí do armády. Brzy si vydobyl respekt.

   Naše setkání s Janem však v počátku nedávalo tušit budoucí přátelství. V té době asi před dvěma lety se objevila u dvora grófka Matushinska se svou šestnáctiletou dcerou Ulrikou. Pocházeli právě ze severních Uher, kde měli svůj rodový zámek, ale v současné době kraj ovládali Turecké oddíly a tak se uherské šlechtičny necítily bezpečné a vzhledem k tomu, že gróf Matushinski byl věrným služebníkem uherské koruny, než byl zabit jedné z bitev, přijaly pozvání krále ke dvoru a na jejich panství zůstal jen Ulričin bratr.

    Ulrika měla krásné, dlouhé a husté rusé vlasy a v jejích očích byla jiskra i moudrost. Byla to velice, na svůj věk, sebevědomá mladá dáma, která mne při první příležitosti okouzlila. Bylo to při zahradní slavnosti a já si dodal odvahu a oslovil ji. Již přede mnou ji oslovilo několik mladíků, ale ona je vždy po pár větách odbyla. Já s ní v družném rozhovoru vydržel až do večerních hodin, kdy už byla v zahradách trochu zima a její matka se rozhodla slavnost opustit. Ulrika musela též odejít, ale slíbila mi další schůzku. Ani nevím, čím jsem ji tehdy zaujal. Po pravdě plácal jsem páté přes deváté, vyprávěl jí o hrdinských činech našich předků a vzpomněl si i na původně husitského bojovníka a později místodržícího Horních uher Jiskru z Brandýsa. Možná ji zaujala má znalost historie, také jsem jí vyprávěl o mým pokusech sepsat některé slavné příběhy hrdinných reků. A možná se jí líbilo, když jsem si i sám ze sebe dokázal dělat legraci a zároveň vystupoval galantně po vzoru mých obdivovaných rytířů. V každém případě druhý den jsme se tajně sešli a procházeli se po Praze, když jsem narazili na vojáka s velkou jizvou na tváři. Jeho zaujala mladá komtesa zřejmě také a vůbec nedbal na to, že ji doprovázím. Oslovil jí a snažil se jí políbit ruku. Okamžitě jsem se postavil mezi něj a Ulriku a slušně, nicméně důrazně jsem ho upozornil, že dáma již doprovod má. Možná ho v první chvíli překvapila má odvaha, protože se spíše setkával s tím, že jeho zjizvená tvář budila obavy a nikdo se s ním do křížku pouštět nehodlal. Nicméně, naprosto nerytířsky mne odstrčil až jsem upadl. Tehdy však překvapila komtesa, která neváhala a vpálila zjizvenci takový políček až zavrávoral. Obával jsem se, jak na to ten hulvát zareaguje, ale kupodivu ji nechal být a jeho zrak se stočil opět ke mě. „Vidím, že dáma má jasno o čí doprovod stojí a tak se Vám omlouvám. Pokud by jste však chtěl satisfakci za mé chování, pak jsem Vám k dispozici.“ Na jednu stranu jsem byl potěšen její reakcí, ale na druhou stranu jsem musel teď být na pozoru, jak nabídku k souboji vyřešit. Na jedné straně by zřejmě bylo bláznovství do takového souboje jít, na druhou stranu jsem si musel zachovat tvář. „Vaše nabídka je ušlechtilá, ale Vaše omluva je pro mne dostačující. Pokud by jste však trval na zadostiučinění, pak nás můžete pozvat na dobrý mok a tím celou záležitost uzavřít,“ odpověděl jsem nakonec diplomaticky. Kupodivu se na jeho tváři vyloudil přátelský úsměv a vyjádřil potěšení uzavřít incident takto. Vypili jsme pak několik sklenic a náš rozhovor byl tak začátkem našeho přátelství. A tak jsem pak, když jsme vyjížděli, abychom pomáhali vyhnat Turky z oblasti, jež byla domovem Ulričiným, jel jsem po boku svých přátel Jana a Jindřicha a v hlavě sebou nesl obraz dámy svého srdce, krásné Ulriky komtesy Matushinské, která mne vyprovázela až k branám a její žhavý polibek na čelo mne provázel celou dobu, jako kdybych měl na čele od ní hvězdu štěstí.

    Po našem návratu z bitvy jsme byli šťastní. Vrátili jsme se vítězně z bojů s Turkem. Byli jsme oslavováni a já dokonce svolení ke sňatku s Ulrikou a tím i používání titulu, který měl její rod přiznán. Mohl jsem jí tedy požádat o ruku a dostal svolení také od její matky. Byl jsem prostě nevýslovně šťasten. S Ulrikou jsme trávili každou volnou chvíli spolu. Chodili po městě, vyjížděli do přírody a když to bylo jen trochu možné, oddávali se i lásce a milování. Zbožňoval jsem její hebkou bílou pleť. A miloval jsem chvíle, kdy jsem mohl zlíbat celé její nádherné nahé tělo. Naše milování pak přineslo také svůj plod, když Ulrika zjistila, že čeká mého potomka. Oba jsme z toho měli velikou radost a společně se těšili z jejího narůstajícího bříška a těšili se tak na syna, který měl být mým nástupcem. Že by to nebyl syn, jsme si nepřipouštěli. Tedy alespoň mne to ani nenapadlo. A také se syn narodil a já na něj byl velmi hrdý. Za další čtyři roky se nám narodila ještě dcera. A má žena Ulrika, jakoby ještě více rozkvetla do krásy.

* Doba to však byla tak trochu bláznivá. Nejprve jsme se se svými společníky účastnili bojů, když císařův bratr Matyáš vytáhl do boje, chtěje se zmocnit vlády nad zeměmi, které dosud držel v rukou Rudolf II., pod vedením hraběte Thuna. Krále Matyáše jsme zprvu vyhnali, ale později bylo přeci jen vyjednáno předání některých zemí Matyášovi. Dokonce právě hrabě Thun přesvědčil Rudolfa, aby to udělal. Ten poté zůstal jen králem českým, ale to ještě nebyl konec.

   Císař byl donucen předat korunu svému bratrovi, což v prvních chvílích jevilo se rozumně, neboť král Matyáš slíbil dodržovat císařův majestát a zachovávat právo v českých zemích na svobodnou víru. Navíc císař Rudolf už byl dost nemocen a v roce 1612 zemřel. Co bylo v té době smutné, že začali Prahu houfně opouštět lidé napojení na královský dvůr, neboť Matyáš nehodlal přesídlit do Prahy a ta postupně vyprazdňovala. Odcházela šlechta, umělci, astrologové a další a další. Královský dvůr se přesunul do Vídně. Jenže byl převážně katolický a tak jsme se svými souvěrci ocitli tak trochu v izolaci. Ale zde v Čechách jsme měli stále velké slovo a také právo na svůj Sněm. To se však mělo změnit také. Když v roce 1618 umíral král Matyáš, ustanovil svým nástupcem Ferdinanda, ze Štýrské větve Habsburků. Ti kdo ho znali už tušili, že může být zle. Tento zapřísáhlý katolík si nehodlal nechat mluvit do svých záležitostí a rozhodl se vládnout pevnou rukou. A v Praze to začínalo vřít stále více.    

     Naštěstí jsem našel spoustu nových přátel mezi protestantskou šlechtou.Velice dobře jsem si rozuměl například s Kryštofem Harantem, jehož vyprávění o cestách  po Svaté zemi, kde on cestoval. Bylo úžasné. Také bývalý císařův osobní lékař Jan Jesenius, měl velký dar vyprávění. Bylo velice zajímavá například historka, kdy od pražského kata Jana Mydláře byl vyžádat mrtvolu oběšence pro svou veřejnou pitvu v Praze v roce 1600. Tehdy se s pražským katem spřátelil, i když by mu někdo jiný ani ruku nepodal. A to ho přitom mistr popravčí varoval, že není radno se s katem přátelit. Navíc prý tehdy při jeho návštěvě katovny jeden z mečů zazvonil o sousední, což prý znamená, že poznal svou budoucí oběť. Nicméně Jan Jesenský tu stále byl a to už se to stalo před osmnácti lety.

    Blížila se však doba velkých střetů, které jsme ještě netušili. A tak jsem se také jednoho večera ocitl v domě rodu Smiřických. Mladý pán byl rozený vůdce. Jak jsem se později dozvěděl, tak s ním někteří páni počítali do budoucna na místo českého krále. Byl jsem tehdy dost zmatený. Slova stavovských předáků jsem uznával. Bylo v nich mnoho pravdivých a oprávněných požadavků, ale zároveň jsem byl, i když teď už bývalým, dvořanem císaře. A Jindřich, jeden z mých nejlepších přátel a chráněnců, byl příslušníkem katolické šlechty. A jemu já vděčil za mnohé. Já který přišel do Prahy jako chudý, téměř nevýznamný, jsem i díky němu dnes měl titul a požíval vážnosti. Navíc jsem měl nádhernou ženu a oba jsme byli váženými členy společnosti, i když naše panství bylo v Horních uhrách, tak jsme zůstávali v Praze. Večer jsme si často s Ulrikou povídali, ale i když se mi snažila poradit, tak ji politika nikdy nebavila. Navíc já tím byl tak pohlcen, že jsem si ani neuvědomoval, že ona by ráda, abychom společně večer ulehli a třeba se jen objali než usneme, zatím co já žil politikou a večer, když ona usínala já psal v pracovně své první rezolutní prohlášení. Ona uvadala a já to nevnímal. Přitom jsem jí miloval víc než sebe. Jenže jsem byl zabrán do záchrany světa, místo abych pečoval o kvítek lásky.

  Jednoho dne jsem měl rozhovor s Jindřichem a ten mne varoval. Prý jde všem jen o prebendy a úřady. O moc,  nic víc. Tady nejde ani o náboženství, ani o myšlenky. Já mu nevěřil. Možná, že měl tehdy pravdu, ale já už jsem byl příliš pohlcen politikou a revolučním nadšením. Bylo mi jasné, že se něco musí v nejbližší době stát. A Jindřich, ač nejmladší z nás, měl možná nejvíc rozumu. Jenže my s Janem jsme to tak nechápali. Jan byl také protestant a navíc se svou náturou rebela a rváče, tohle byla doba jak stvořená pro něj. Ten byl naopak ve svém živlu.

   Pak přišla doba, kdy se do Prahy vrátil královský dvůr. To když české stavy neuznali krále Ferdinanda a na protest zvolili Fridricha Falckého. V Praze to opět žilo a i my s Ulrikou jsem byli opět ve středu dění. S Fridrichem přijelo také mnoho dvořanů z jeho rodného Falcka. Netrvalo to ani moc dlouho a už se někteří naši urození pánové  žárlíce na větší přízeň cizáků u krále dostávali do potyček. Navíc dvůr byl více než jindy spíše dějištěm spíše různých plesů a pitek, než jak bývalo dříve zvykem.

   A tak jsem jednoho dne zaregistroval, jak se jeden z těch Falckých cizáků motá kolem Ulriky. Po očku jsem je sledoval, když ji vyzval k tanci, ale právě jsme s mladým Smiřickým, hrabětem Thunem a Kryštofem Harantem probírali další taktiku. Bylo totiž jasné, že musí dojít v nejbližší době ke střetu vojsk císaře Ferdinanda a našich stavovských oddílů. Boj o české království. To ty cizáky samozřejmě skoro vůbec nezajímalo.

   Když jsme vše probrali, už byl večer. Hledal jsem Ulriku, ale nikde ji nenašel. Viděl jsem dva přátele toho falckého šlechtice, kteří vcházeli dovnitř sálu. Vyšel jsem tedy ven. Tam jsem viděl Ulriku se s ním procházet. Sice vypadala znuděně, ale ten mladík do ní stále něco hučel. Přistoupil jsem k nim a řekl Ulrice, že už půjdeme. Mladík, jak jsem později zjistil se jmenoval Gerhard von Lebeck, se na mě obořil, že právě s dámou hovoří. Na to jsem ho upozornil, že se však jedná o mou dámu a aniž bych váhal, stáhl jsem rukavici a vší silou mu s ní plácl přes obličej. Okamžitě se mu objevil na tváři červený pruh i trochu krve. Já měl na rukavicích kovové ozdoby. Navíc se okolo stojící dámy i pánové začali smát. Neměl na vybranou. Musel mě vyzvat. A na to já čekal. Dohodli jsme se na zítřejší ráno v Letenských sadech.

   Už když jsem s Ulrikou odcházeli a nechali tak milého Gerharda posměchu ostatních, začala mě přemlouvat, abych to nedělal. Abych ten souboj odvolal. Slyšela prý, že je to výtečný šermíř.

„Lásko má, to já přece také,“ odvětil jsem bezstarostně.

„Ale co když ti něco udělá?“ strachovala se.

„Už teď je mrtev, lásko. Neměl na tebe zkoušet své triky. Tebe já vždy ochráním.“

„Ale on povídal jen o dvoře ve Falcku. Ani nebyl zábavný. Vlastně je ten souboj úplně zbytečný.“

„Lásko, já teď nemůžu ustoupit i kdybych chtěl.“

„Ale já mám zlé tušení. Nedělej to, prosím.“

Pohladil jsem ji po vlasech a znovu uklidnil, že to dobře dopadne. I doma mě znovu přemlouvala, ale pak přišel Jan a tak jsme šli do jídelny, aby jsme si dali ještě několik hltů vína. Jan mne však přišel varovat. Prý je Gerhard opravdu dobrý šermíř a má za sebou už pěknou řádku soubojů. Podle toho, že je stále naživu jistě vyhraných. Uklidnil jsem i Jana, že to mám pod kontrolou a ať mi tedy jde dělat sekundanta. Slíbil být na místě.

   Když jsem to ráno vstal a oblékl si parádní kožený oděv a purpurový plášť, Ulrika ještě spala. Ale ve dveřích, když jsem odcházel s kordem u pasu vykoukla z ložnice. Její tvář byla bledá. Měla prý hrozný sen. Prý jsem byl přesně takto oblečen, ale má vesta byla zalita krví. Znovu mne prosila, abych to nedělal a zůstal doma. Odvětil jsem, že by se pak za mě musel být Jan a navíc, by utrpěla má čest.

„Také k tobě by si pak každý dovoloval. Já jdu hájit čest celé naší rodiny. A tebe miluji a brzy se vrátím.“

   Pravda byla, že jsem se vrátil poměrně brzy. Ale to předbíhám. Bylo krásné podzimní ráno roku 1620. Gerhard měl sebou dva přátele. Se mnou tam byl Jan. Tu se náhle přihnal i Jindřich. I ten naléhal, abychom souboj odvolali. Ti cizáci se tomu jen zasmáli. Jejich nabubřelost ve mě rozpalovala krev ještě víc. Byl jsem připraven. Naše zbraně o sebe poprvé zazvonili. Jeho první výpad nebyl špatný, ale s bravurou jsem ho vykryl. Sám jsem zprvu bojoval spíše defenzivně, abych viděl jaký je soupeřův styl. Pravda ten jeho byl zvláštní. Zřejmě španělská škola. I další dva výpady jsem odrazil, jen se od kordů zajiskřilo. Když jsem chtěl vyrazit já, udělal zvláštní otočku a dostal se mi do zad. Jen jsem ucítil a uslyšel, jak mi natrhl plášť. Okamžitě jsem udělal úskok stranou, ale jeho meč byl ještě zabodnutý v plášti a tak jsem upadl na zem. Rychle jsem se několikrát přetočil, čímž jsem zabránil všem třem úderům jeho rapíru. Byl opravdu dobrý, ale já ještě neudělal vše co jsem uměl. Rychle jsem vyskočil. Prudkým úderem jsem mu vyrazil jeho kord z ruky, podtrhl mu nohy a už můj kord směřoval k jeho krku. Teď už bylo jasno. Jeho život už bude trvat jen pár vteřin. Zbývalo bodnout. V tu chvíli se ozvala rána, která mne odrazila. Najednou jsem ležel v prachu a nevěděl co se stalo. Přiskočili ke mě moji přátelé, zatím co se Gerhard sám postavil na nohy. V tu chvíli jsem zahlédl v jeho ruce pistoli a obláček dýmu u její hlavně. Sundal jsem si rukavici a sáhl si na prsa. Má ruka se okamžitě zbarvila krví. Vstát jsem nemohl. Jan vyskočil s kordem v ruce a během několika vteřin Gerharda zabil. Pak se ke mě vrátil. Začínala mi být zima. Chtěl jsem domů.

   Dovezli mě do mého domu, ale to už jsem se třásl zimou a strašně špatně vnímal co povídají. Ulrika přiběhla. V očích slzy. Společně se mě snažili ošetřit. Na chvíli jsem zase vnímal jasněji. Podíval jsem se jí do těch krásných zelených očí plných slz.

„Miluji Tě. Chci abys to věděla.“

„Já to přece vím. I já tebe miluji,“ se slzami stékajícími po tváři mne políbila.

To bylo poslední co jsem slyšel. Ale odcházelo se mi s tím vyznáním nějak snadněji.

    Den na to 8.listopadu 1620 prohrála naše vojska bitvu na Bílé hoře. Co dál následovalo, je celkem známo. Král Fridrich uprchl z Prahy a s ním i celý jeho dvůr. Někteří mí souvěrci, jako např. Kryštof Harant, Jan Jesenius, nebo hrabě Šlik byli po roce na Staroměstském náměstí popraveni. Bylo jich celkem sedmadvacet. Někteří ostatní museli utéct ze země. Mezi jinými hrabě Thun, ale také můj přítel Jan. Jak bych dopadl já, kdybych nepadl v tom souboji si netroufám odhadnout. Mohli bychom odejít do Uher, ale i tam sahala vláda císaře Ferdinanda, nebo bych skončil také pod rukama kata Mydláře.

   Naštěstí Ulrice nezkonfiskovali majetek, za což také tak trochu vděčíme Jinřichovi, který přeci jen mezi katolíky sehnal pomoc. A tak se Ulrika s dětmi přestěhovali zase do Horních Uher. A já nad nimi držím ochranou ruku z hůry. A stále ji miluji.

Konec