Bloudím lesem zcela znaven,

Prodírám se temnotou.

Mečem si dělám cestu houštím

A větve mne zraňují,

Kapky krve na rukou.

Ta tma se kolem rozprostírá

A mé oči se jí snaží přivyknout.

Tak pokračuji stále dál

a chvílemi se k zemi hroutím,

pak o meč se opírám

a zas a znovu vstávám.

A i kdybych stokrát padl,

Zase se zvednu

A bojovat s Osudem

nikdy nepřestanu.

V dáli již je vidět svit,

ráno zvolna přichází.

Tu náhle bolest cítím.

Jako na mé tváři přistál ostrý břit.

A další ostrá větev mne k zemi sráží.

Mé vědomí mne opouští

a tvář se krví zbarví.

Jen mlžný opar

je teď všude kol

a já zírám v dál,

mé oči teď jak slepé jsou,

snažím se rozhlédnout do všech směrů,

ale jen jako bych v hustém dýmu stál.

Všude jen mlha a tu náhle,

jemný paprsek tou mlhou prosvítá.

Jen ta nitka světla mne teď povede

a já věřím, že dojdu dál.

A té myšlenky se chytám.

Věřím a zas plno sil teď mám.

I na tu mlhu už si zvykám

a vstávám a volám:

„Já vzývám tě Osude, já se nevzdám.“

A ta mlha náhle začíná ustupovat

a to světlo sílí.

Už ne jeden paprsek, ale tisíce

a má duše šílí.

Mé tělo zase ožívá

a já se narovnán.

A ta mlha se rozvírá

a dál kráčím tomu světlu vstříc.

Ta mlha je již skoro pryč

a světlo už vše kolem zalévá.

Louka plná květin,

teď přede mnou se rozvírá.

A uprostřed té květeny,

obraz nejasný,

ale přesto překrásný.

Mé oči už naplno pracují

a hledí na tu nádheru,

a ten obraz již získává jasnější představu.

Vidím na krásném koni ženskou postavu.

Ptačí zpěv se náhle rozezněl

a slunce již září ze všech sil,

tu mnou jako by blesk právě proletěl

a já kráčím vzpřímeně,

plný sil.

Jako bych nikdy temnotou nebloudil.

Už vidím mnohem jasněji,

na tom oři krásná dívka dlí.

Kyne mi, ať jdu k ní blíž,

vidím ten její tajemný úsměv,

jak vnáší do mé duše klid.

Vidím už její krásný vzhled

a za uchem ve vlasech velký květ.

Ten květ jak šest rudých jazyků co se olizují,

září do všech směrů,

a já kráčím stále blíž.

Už ten obraz z hlavy nikdy nedostane se,

rozkvetlá louka kolem mne

a překrásná dívka na koni,

v jejíž vlasech lilie září

a ona mne teď k sobě zve.

Tomu volání odolat se nedá.

Vidím úsměv v krásné tváři.

Poklekám a hlavu skláním:

„jsem tu má paní.“

Být malířem, tak obraz bych maloval,

I tak ho ve svém srdci budu nosit dál.

Já však jsem rytířem

a tak nabízím svou paži a meč,

za tu dívku bych s kýmkoli bojoval.

Tu náhle mne mlha znovu obklopí,

oči otvírám, ale nic nevidím.

Opět jen les a bílé mlžné cáry.

Po tváři mi stéká krev,

Co je to za divné čáry?

Té mlze znovu přivykám

a rozhlížím se kol,

nikoho však nevidím

a v mém srdci bol.

Snad to byl jen sen,

jež vykouzlilo mé vědomí,

a já znovu k zemi padám,

však náhle,

co to v dáli září?

slabý paprsek prostoupí hustým kapradím.

Slabý svit světla,

co víru mi zas dává.

Osamocený paprsek slunce,

proráží si tou mlhou cestu

a já znovu ožívám.

Zvedám se a hledím v dál,

už vím, co dělat mám.

 Musím za tím světlem jít,

už vím, co se ta mlha snaží skrýt.

Ten obraz teď v srdci nosím dál.

Musím jít za ním,

vím, že tam někde je.

Opět síly se mi vrací

a dál se tou houštinou prodírám.

Zas a znovu popadám dech

a jdu dál a dál.

Už vím, že tam na mne čeká,

ta dívka s liliemi ve vlasech.