Noc již obstoupila nás ze všech směrů,

již nikdo se nevyhne té její temnotě.

Z té tmy jen pomrkávají světla hvězd,

A já hledím těm světlům vstříc,

Jak do hloubky když se propadám.

A mé srdce, teď buší víc,

Až se zdá, že na i těch hvězdách,

slyšet to musí být.

Já přesvědčen jsem,

Že snad to bušení,

celým světem musí znít.

Ten tlukot rozechvívá listy stromů,

nese se nad střechami domů,

to nemůže nikdo neslyšet.

Ten tlukot jak hlasy zvonů,

které městem se rozezní,

když král přijíždí domů.

Ten tlukot musí celým světem znít,

to, snad nelze neslyšet.

Přál bych si ať jako mraky na obloze,

letící, přes hory lesy,

jak ta oblaka plují v dál,

ať se nikde nezastaví,

aby, k tobě,

ať si, kde jsi,

ten tlukot přenesou.

Jak by na koni posel chvátal,

s depeší spěšnou,

 poklekl před tebou a předal

tu zprávu co jsem odeslal.

Jak vlnky na řece pohupujíc,

jak kráčející hladinou,

 svitu měsíce hledící vstříc,

proudem řeky se posunou.

S bubláním tečou, dál a dál,

Aby došly svého cíle.

Tak jako ty vlnky k moři časem dorazí,

Ten tlukot snad i k tvému sluchu,

donese se jistě,

A pošeptá ti, co bych si přál,

 aby si věděla.