Kol mne se jen tma rozprostírá,

já do té temnoty upírám svůj zrak.

Snažím se prohlédnout tou černou zdí,

a cítím zvláštní vzrušení,

když ta hlubina tmy,

jejíž vír se točí kol mne,

nevidím žádné záření,

a tu náhle my,

za ruce se držíme.

V té tmě se, náhle a znenadání,

jeden k druhému teď něžně sklání,

když kolem tvé hlavy krouží,

veškerý vesmír, který není,

a tvé srdce jen zbytečně se souží,

a ten vesmír tu všude kolem je.

Ta tma dokáže měnit tvary,

má moc teď kouzlit dál,

všude kam dohlédneš, jsou ty čáry,

a ty myslíš na ní,

nevíš, co bys udělal,

myslíš na ní a nemůžeš přestat,

a to ses nikdy nenadál.

Tu náhle se ze tmy světlo šíří,

Co to je?

Tvůj zrak se snaží zjistit,

Co ten zvláštní úkaz znamená.

Ten obrys získává jasnější tvar,

A tvá mysl už přestává být zmatená.

Ta dvě nádherná stvoření,

se z té tmy teď k tobě točí,

Jsou to tvé, touhou lesknoucí se oči.

Ta dvě světýlka,

Nad celý vesmír nádherná,

 Tvé uhrančivé korálky,

Pro které šel bych do války,

Tvá roztomilá vábidla,

Pro která bych šel na kraj světa,

Pro která bych z toho kraje skočil,

A chtěl bych, aby nekončila nikdy věta,

 Kterou chci všechny své lichotky vyslovit.

Ty oči budu vždy milovat,

Ať už budou poblíž, nebo na tom kraji světa,

Já nevím, co bude dál, ale

Chtěl bych být poblíž,

Abych se do těch očí vždy podíval.

Vždy v nich vidím vše,

Ty oči jsou,

Jak dalekohled do nebe.

 Ty oči jsou jak zázrak sám,

Jen se do nich podívám.

A proto miluji ten pohled,

Není nad něj,

Je v něm totiž celý svět,

A já když se dívám do těch očí,

Vím, že nikdy nebudu sám.