Již je tomu drahno let,

kdy po tomto světě chodila,

kráska, jíž obdivoval celý svět

a ona všemi milována, v zámku krásném, bydlila.

a vždy když vyšla ven,

s lidmi rozličnými mluvila.

Před branou zámku,

své úsměvy rozdávala

a s lidem obecným pak rozprávěla.

Spousta těch lidí se vždy ráda vracela

a u té fortny zastavila,

aby tu krásku spatřila

a pár slov s ní prohodila.

Však jednoho slunečného dne,

kdy paprsky ťukaly na okna,

žádaje je, aby se otevřela

a ten svit a teplo,

do svých obydlí už vpustila.

Tu náhle, jak blesk provázející rána,

nebe potemnělo,

tma se všude rozhostila,

to něco obrovského, celé slunce zastínilo.

Lidé zdvihaly hlavy k tomu slunci,

které teď jen tušili

a tu hrůzu spatřili.

Nad městem, jako by ve vzduchu visel,

obrovský tvor, jenž hrůzu budí.

Nikdo neví, odkud přišel,

ale strach se jich zmocňuje,

že se ho hned tak nezbaví.

Jakoby všemi, při pohledu na něj,

celým tělem projel chlad.

Nikdo nečeká nic dobrého

a tak děj se jak děj,

je to hrozný, zlý, drak,

Všichni se teď i vycházet bojí,

když už zlo je všudy přítomné,

kosti mrtvých, teď válejí se před jeho slojí

a krajem vládne jen tíseň a strach.

Když sloj opustí,

jeho velké oči koulí,

a vše kol pozorují.

Na koho pohlédne,

ten se zimou otřese

a koho si on vyhlédne,

ten zmizí navždy v temném lese

Jen pár odvážlivců,

teď k bráně za princeznou chodí

a ta tam s nimi rozpráví,

o hrůze, jež všechny obchází,

když tu obluda se vzduchem mihne,

všichni rychle prchají.

Jednoho dne ten drak,

u zámecké brány přistane,

když kráska s lidmi rozmlouvá.

Drak hlavu otočí

a svým zrakem na krásku pohlédne.

Síra mu z tlamy srší,

jeho oči jsou tak nepříjemné.

Jeho hlas, tichý, ale přísný.

Husí kůže všem z něj naskočí,

jakmile jen promluví.

I princezna, která nebojí se ničeho,

otřese náhlým chladem,

z očí do očí,

teď hovoří s drakem,

co sestoupil na zem.

„Ty princezno, ty budeš mít problém!“

Zazní jeho hlasem strašlivým:

„dodáváš těm lidem odvahu

a to my nechcem“

I když neřval, kráska cítila tíseň,

nikdo ho sem nezval,

ale jeho přítomností,

umlkla každá píseň.

Našla v sobě odvahu

a snažila se vzepřít.

„Co draku vlastně chceš?

Proč nás všechny trápíš?

Jen zlo a temnotu jsi přinesl

a nic dobrého nepřinášíš.“

„Ty si vzpurná a to já musím potrestat.“

Řekl na odchodu, než se vzesl.

Ještě ve vzduchu se smál

a znělo to hrozně.

Každý se ho tady bál,

však nikdy není pozdě.

Celý kraj posmutněl,

hrůza ho objala,

i ta kráska se již nesmála,

však předem se nic nevzdává.

Rytíř ze sousedství,

který sám, rád k té bráně chodil,

s krásnou dívkou si též povídat,

své oči na její kráse nechat spočinout

a z její přítomnosti se těšit,

 na tu krásu poté verše psát.

Nesnesl teď její smutné oči

a věděl, co musí udělat.

Musí napnout všechny síly,

aby její rty zas úsměv vykouzlily.

A tak, se rytíř v plné zbroji,

vydal k lesu, k dračí sloji.

Pro krásu dívky svého srdce,

Pro její štěstí,

draka vyzval k boji.

A boj to byl lítý.

Mečem rytíř máchal udatně.

Drakovi teď oči vztekem svítí,

ostré drápy sviští vzduchem

a rytíř již bojem znaven,

když náhle, dráp se mu do ramene zasekne.

Unaven a zraněn padá

a drak se už nad ním skládá,

připraven konečnou ránu zasadit.

Rytíř, ten se však nikdy nevzdává

a svůj meč znovu zvedá,

tu drakovi, ho do krku zasekne.

Království zlého draka zbavil,

však teď krváceje se k zámku potácí

a síly ubývají,

ale naději svou neztrácí.

Touží po jejích krásných očích,

po jejím šťastném úsměvu.

Věří, že se dočká její lásky,

polibku a objetí.

A tak jí u té brány, k nohám padá

a snaží se o úsměv.

V jejích očích, jak sklo,

v koutcích třpytí se kapičky

a některé t těch očí se již po tváři kutálejí,

blyštivé, kulaté slzičky.

Špatně se mu dýchá,

ale svými prstů konečky,

snaží se jí je setřít.

Snaží se jí uklidnit, ať není smutná,

vždyť všude kolem je zase krásně,

jak rád by jí ještě napsal básně

o tom, jak se zase volně dýchá,

ale už to asi nepůjde.

žádá ji o úsměv,

na ten se přeci tak těšil,

chce ho ještě spatřit

a uchovat si ho na věky.

A ona i přes svůj skelný pohled

o úsměv se pokusí,

lehce ho pohladí

a pak na jeho, přitiskne své rety.

Ten okamžik je dlouhý jak staletí

a oba to tak vnímají.

Ten poslední polibek a objetí,

ať nikdy neskončí, ať je stálý,

když z celého srdce ho prožívají.

Ta chvíle, tak šťastná i smutná zároveň,

když už se musí zemřít,

tak ať to má úroveň.

Tu vydechl té krásce v náruči,

rytíř, co ji miloval.

Co pro její štěstí,

svůj život obětoval.

A tak končí balada,

o krásce v zámku bydlící,

co jen ráda s lidmi pokecala,

na štěstí všech myslící.

Co miloval ji rytíř zdatný

a svůj život za ní položil

a i když se tak strašně snažil,

skutečné štěstí moc dlouho neprožil.

To jen pár posledních vteřin,

jež v tomhle světě zažít stačil,

byly plné citu, lásky, štěstí.

A tak jim na věčnosti,

teď držme pěsti.

Tam určitě se znovu potkali

a ze své velké vzájemnosti,

lásky své se dobrali.

Vladimír Samiec

8.června.2019