Dívám se, jak hoří svíce

A myslím na svou milou.

Co když nikdy nevrátí se,

chmurné myšlenky,

se honí hlavou.

Já miluji ji v dobrém i zlém,

jak slíbil jsem jí před lety,

já neopustím ten náš sen,

Být pospolu si na věky.

Je těžké býti šťastný,

když smutek mysl ovládá,

nepocítit ten pocit slastný,

přivinout svou lásku,

vyběhnout si vzájemně v ústrety,

obejmout jak nikdy před tím,

jak nikdy bychom nebyli.

Objetí, jež drtí kosti

a přitom je tak láskyplné,

objetí, jež voní slastí

a člověk nemá stále dosti.

Když dva po sobě touží,

když jeden bez druhého se souží,

to je ten stav duše, mysli těla,

kdy chceš mi patřit zcela celá,

kdy já obětuji živost svůj,

ať se děje stůj, co stůj.

Kdy jeden pro druhého dýchá,

kdy tvé zloby mne tak bolí,

kdy tebe mé radosti těší,

kdy jeden pro druhého žije,

kdy tvé trápení, je i moje

a oba spolu všechno vyřeší.

Já prožívám své trápení

a na tom se nic nemění.

Ty jsi tu a přece ne.

Já jsem tady. Vždy jen pro Tebe.

Proč osud klade trámy v cesty,

mé i mé milované nevěsty.

Proč život zahrává si,

těžší se nám dělá,

když mi to zvládnem sami,

tak proč hrotí všechny hrany,

proč nejsi má, má celá.

Já bych pro Tebe dýchal,

jen kdyby ses mi vrátila.

Já byl bych nejšťastnějším,

jen kdyby si mi ožila.

Nejsi tu a přece jsi,

nebo je to naopak,

já jsem tu a budu dál,

copak bych Ti někdy lhal.

Já milovat budu dál,

Tvůj obraz nosit v srdci,

tak jak s Tvým úsměvem,

svět se prozáří.

Ať jsi tu, nebo hodláš stát opodál.

Jsem tu pro Tebe

a miluji.

Nemyslím teď na sebe

a čekám,

ať teď, nebo za tisíc let,

snad v jiném životě,

já miluji Tě,

šeptám, s láskou,

Já miluji Tě.

A stále jsem tu.

Snad zase ožiješ,

ty má krásko zakletá,

Láska znovu vzplane,

ať Tvá chmura je navždy prokletá,

Tvá jiskra znovu zazáří,

A ve Tvých krásných očích budu číst,

co Tvá ústa šeptat budou:

jsem také ráda, že mám tě.