Ulrika

Vladimír  Samiec

Ulrika byla krásná a šťastná

a teď je smutná.

Krásná je stále a bude dál,

však co bych za to dal,

aby byla stále šťastná.

A proč není?

Nikdo neví.

Mlčí, nic neříká,

proč si stále naříká?

Nemluví a já nemám sil,

abych ji k tomu přemluvil.

Proč neřekne, co ji trápí,

proč nechce bojovat.

Přeci nechce, aby nebylo líp,

vždyť já nepřestávám ji milovat.

Strašná věc je ten žal,

jenž přišel

a aniž by varoval,

usídlil se u nás

a nechtěl odejít.

U nás se teď ubytoval,

a kašle na náš cit.

A já se ptám,

proč jsem teď tak sám?

Ty najednou nezáříš,

kde je humor, štěstí, láska, smích.

Vždyť ty jsi ta jediná,

Tebe stále miluji.

A ty? Co se děje?

Hlas se mi neznatelně chvěje,

když zas a znovu ptám se, co se děje.

Co ti je?

Však odpověď žádná.

Jak ti mohu pomoci?

Ale odpověď žádná.

Já vím, že nejsi prázdná,

v duchu křičí s úzkostí můj hlas,

jenže se nedočkám.

Odpověď žádná.

Strach mám, ale…

Odpověď žádná.

Jak bojovat s hydrou,

jež není vidět,

jež skrývá se ti v mysli,

jak porazit co je neviditelné,

jen cítit hrůzu

a nemít možnost

zasadit jí rány citelné,

po kterých by opustila svoje doupě,

a ty zas vykvetla bys jak to poupě,

krásné, voňavé a barevné.

Já chtěl bych vzít meč

a vyzvat tu zrůdu na souboj,

ale ona, zákeřná,

neviditelná, nehmatatelná a necitelná,

zůstává skryta.

Ona je jen Něco.

Co je to?

Něco?

Jak se bránit, jak jí ranit.

Jak osvobodit tě z jejích spárů.

Jen Něco.

Není jak.

Jaký čin by byl tak účinný?

Budu tak silný,

abych jí přemohl?

Bojovat s neviditelnými,

to bych mohl,

jenže je to jak boj s větrnými mlýny,

obnaží se jen naše viny.

Ano, pochybili jsme,

a možná i mnohokrát,

ale snažíme se

a chceme dál bojovat.

A tak bojujem a žijem,

to je jediné co můžem.

Tak prosím bojuj též,

vždyť krás je kolem stále mnoho,

netrap nás bolem

a dej nám sílu a vem si mou.

Dva spolu více dokážou.

Já chtěl bych stůj co stůj,

ať ty jsi má a já jen Tvůj.