Víla na koni
Když noc padla do údolí,
a tma pohltila okolí,
jen tu a tam hvězda svítí,
voda bublá v řece pod okny, měsíc vykukuje za kopci.
Temno už pohltilo rozkvetlé kvítí,
Noc už řekla rozhodně,
„teď vládnu já,“
Jen načechraný oblak,
Zkusil Luně úsměv skrýt.
Odstrčila ho způsobně,
jak krásné sny teď přichází.
To musí štěstí být.
Oči se klíží,
Klid a pospolitos nebes nastala,
A sny se blíží,
Jako by láska všechny objala.
Jak když Vesna sejde shůry,
To kolem svíce lítají můry.
Sen se již pomalu blíží,
jak když šelma se v té tmě jen tiše houštím plíží.
Její zrak tmu protíná.
A tu se zjeví silueta.
Pomalu se ze stínů a světel,
z paprsků a jasů,
obraz postavy se mísí.
Tu zhmotňuje se víla.
Víla, která využila,
Krásu temna, s měsíčním světlem mísenou,
ta, jejíž obraz se stává krásnou ženou.
Ženou nádhernou,
Smyslnou a něžnou.
V jejíchž očích jas,
Tak jako očích kobylky,
Kterou svými stehny objímá.
A její postava se tyčí,
Na hřbetě toho krásného tvora.
Hledí na svět takhle shora.
A přitom pokorná a pyšná.
Hledí v dál a vidí blíž,
Jak by cítila tu zemskou tíž.
Jako kdyby v té temnotě,
Obraz se rozsvítil
A ten obraz zářil v dál,
A já v něm Tebe poznal.
Ta tvář tak známá
A ve stejné chvíli,
Zapomněl jsem na tmu i nedalekou řeku,
A nevzpomněl na splín ani na trampoty.
Mne v té chvíli, netížila žádná tíž,
Já v tu chvíli byl hvězdám i Luně blíž.
Jak obrovskou bych měl moc.
I mne pohltila tahle noc.
A já pohltil jí.
Tu přistoupil jsem k tomu obrazu
A snažil se ho dotknout.
A její oči se teď zableskly,
jasem nesmírným.
To já udeřen snad bleskem vesmírným,
Padl k zemi.
V té chvíli se mnou rozhostilo štěstí.
Sám nevím, ale ty paprsky a svit,
náhle mé tělo ovládl klid.
Mým tělem projel blesk,
Žádný smutek, žádný stesk.
Jen pocity, tak krásné,
Jaký mají, snad jen za noci,
Ty hvězdy jasné.
Jaký má Luna plující noční oblohou,
A to jen Tvou zásluhou.
Teď ulehám k spánku každý den,
a doufám, že zas přijde ten sen,
že navštívíš mne znenadání
a já pokleknu a řeknu:
„vítám Vás má paní.“
Má víra, že se to tak stane,
je tím, co jediné,
mne zas a denně nutí vstát
a těšit se až zase půjdu spát.
A každý ten den já pak sním,
Že jednou nastane den,
Kdy se skutečností stane můj sen,
kdy sestoupí z nebes hvězdy,
kdy Luna povede je za ruce
a já věřím, že to přijde někdy
a uslyší se naše srdce.
V ten den sestoupí víla jedoucí na koni,
Vzlétnou motýli,
I jiné havěti se zblázní,
Vždyť v ten okamžik,
Ještě nikdy nenastal
Pak vše se roztočí a změní směr.
Nic neplatí a vše je možné.
V té chvíli, s Měsícem za zády,
Vím, že jediný můj záměr,
Je být vesmíru součástí.
V té chvíli,
Dotknu se té víly.
Toho obrazu.
A zázrak se stane.
Ona víla nožkami na zemi přistane,
Ti dna vykročí pak světlu vstříc.
A světlo září jak svit tisíce svíc.
A štěstí se naplní.
To Láska svět zaplní.
