Proč v zemi, která ve fotbale dokázala poměrně hodně, ať už to byla účast ve finále v Chile, titul mistrů Evropy v Bělehradě, či titul vícemistra Evropy v Anglii, chodí na fotbal málo diváků? V zemi, jejíž reprezentace je ve světě vysoko ceněná a dlouhodobě patří mezi deset nejlepších? V zemi, která vychovala hráče typu Rosického, Nedvěda a dalších, kteří jsou důležitými postavami předních evropských klubů? Čím to je, že se v této zemi na fotbal moc nechodí. Kde jsou ty hlavní příčiny nezájmu fanoušků?

   Jsou tu mediálně často probírané příčiny. Mezi nejčastěji jmenované patří nedůvěra v čistotu fotbalu po korupční aféře. Je potom zvláštní, že po podobné aféře v Německu, nebo v Itálii, láká fotbal stále desetitisíce fanoušků. Osobě bych chtěl věřit, že není zápas, na který se dívám, nebo který navštívím, koupený a očekávám nasazení hráčů. Pravdou zůstává, že zvláště ke konci sezóny jsou některé výsledky zvláštní, ale chtěl bych věřit. Snad se jen tým ohrožený sestupem vyhecoval k takovému hernímu výkonu, když porazil mužstvo, které okupuje přední příčky a už nemá co ztratit. Dobrá. Co by mohlo být další příčinou? Výprodej nejlepších  hráčů? Ten samozřejmě může mít velký podíl. Jakmile se někde ukáže talent, už si ho vyhlédnou zahraniční agenti a on rychle přestupuje do Evropského velkoklubu, popřípadě do bohatého ruského, či tureckého týmu, kde si hráč vydělá velké peníze. Problémem je občas jeho nezkušenost a tak se později ještě rád vrací do české ligy. V tu ránu je jakousi hvězdou, která je presentována médii, i když nakonec hráč končí na lavičce, protože nemá formu. Samozřejmě je plno fotbalistů, kteří se v Evropě prosadí a pak je rádi sledujeme v televizi, jak válí třeba za Arsenal v anglické Premier League. S tímto výprodejem souvisí i problém, který považuji za ještě podstatnější, vzhledem k návštěvnosti fotbalových stadiónů. A tím jsou velké přesuny hráčů v zimní a letní přestávce. Pamatuji doby, a není mi zas tak moc. Kdy na fotbal chodili desetitisíce lidí. Na Letnou, která měla tehdy větší kapacitu, chodilo třicet tisíc fanoušků na každý domácí zápas. Na Brno chodilo dokonce padesát tisíc diváků. V dnešní době téměř nepředstavitelné. Čím to bylo?

   Nebyl tak velký pohyb hráčů mezi jednotlivými kluby. I několik let hrála téměř stejná sestava, kterou si pamětníci pamatují dodnes. Posila přišla, třeba jen jedna, nebo dvě. Fanoušci se tak se svým klubem  i hráči ztotožňovali. Měli je za své. Takoví fotbalisté měli srdce svého klubu, za což jim byl fanoušek vděčný. Dnes jsou hráči profesionálové a tak berou svou práci profesionálně. Dnes jsem sparťan, zítra slávista. Dnes se stane, že po zimní, či letní přestávce, nastoupí ve vašem oblíbeném dresu třeba pět hráčů, které vůbec neznáte. Jak se s takovým mužstvem může fanoušek ztotožňovat. Hráč, který nedávno patřil k odvěkému soupeři se má stát najednou vaším oblíbencem.

   Myslím, že zdravý klubismus je potřeba a fanoušky přitáhne. Nevím, proč se hned zdvihá vlna hysterie, když některý hráč řekne na adresu soupeře nějaký žert. To k fotbalu patří. A fanoušci to mají rádi. A je to známé i z Evropy, kde mají stadióny plné.

   Poslední co bych dodal, je problém tzv. klecí. Mě osobně vadí, že když přijdu se synem na stadión, musím si lístek koupit do určitého sektoru, projít jednou jedinou branou, podle sektoru a tam musím celou dobu být. Nemohu po přestávce jít např. za druhou bránu, ani o poločase dojít si ke stánku s menší frontou, protože jsem uzavřen v kleci vymezující můj sektor. V době, kdy chodily třicetitisícové návštěvy, mohl jsem jít na stadiónu kamkoli a uhlídalo se to. Vím, že je to všechno pro mou bezpečnost, ale jako fanouškovi mi to vadí. Je potřeba se s násilím vypořádat jinak, než omezovat ty slušné. A v Anglii to třeba zvládli. Tak se poučme. Není nádherné, když tam diváci mohou sedět přímo u trávníku a neomezují je ploty?